státní znak

ČESKÁ KOORDINAČNÍ KANCELÁŘ

MEZINÁRODNÍ NEVLÁDNÍ ORGANIZACE

 

ÚVODNÍ INFORMACE

Tato stránka pojednává o období největšího útlaku, kterým kdy český národ prošel. V průběhu padesáti let mezi roky 1939 a 1989 ztratily desetitisíce občanů životy, svobodu, možnost rozvinout  své snahy a schopnosti, jakož i majetek, který byl výsledkem jejich práce a práce jejich předků. To nejhorší vůbec je, že na neštěstí jedněch kořistili druzí, kteří dnes svou kořist hájí a že si ji se souhlasem lidí odpovědných za vedení státu chtějí ponechat.

Na této stránce se budeme zabývat přístupem různých skupin českých lidí k tomuto období a k problémům, které nám zůstaly. Poukážeme na přístup příslušníků komunistické strany, na úroveň zvolených zástupců lidu, postoj představitele nejvyššího úřadu v zemi, na stanovisko soudů a soudců, na snahy Čechů žijících v zahraničí a na mezinárodní instituce a jejich postoj. Nebudeme o tomto období vyprávět ale uvedeme jen fakta, z kterých si každý obraz toho morálního propadu utvoří sám. 


Majetkové restituce po pádu komunistického režimu se řídily těmito právními předpisy:

  • 23. dubna 1990 schválilo shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky zákon 119/1990 o soudních rehabilitacích. Tímto zákonem byly zrušeny všechny tresty, které komunistický režim uvalil na občany v rozporu s mezinárodními závazky, které podepsal, jakožto i se svou vlastní ústavou. Rozsudky byly zrušeny ke dni, kdy byly vysloveny, tedy byly zcela smazány jako kdyby nikdy neexistovaly. 2. října 1990 byl schválen první restituční zákon 403/1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd. Tento zákon umožnil vrácení movitého i nemovitého majetku, který byl vlastníkům odejmut podle různých vyhlášek po roce 1955.
  • 9. července 1993 byl schválen zákon 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Přestože tento zákon zcela jednoznačně odsuzuje komunistický režim a ty, kteří jej aktivně podporovali, odsuzuje popravy, žalářování a konfiskování majetku, nevyvodily se z něho žádné důsledky.
  • 19. července 1995 rozhodl Výbor pro lidská práva Spojených národů, že podmínka občanství v restitučních zákonech porušuje článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a požádal Českou republiku o nápravu do 90 dnů. Protože Česká republika tento pakt podepsala a k jeho dodržování se zavázala je rozhodnutí tohoto výboru pro ni právně závazné. Česká republika byla tímto výborem již několikrát upomenuta, aby zjednala nápravu ale dosud výzvu ignoruje.
  • 14. prosince 1995 přijal Evropský parlament Usnesení B4-1493/45, v němž vyzývá všechny státy střední a východní Evropy, aby přijaly příslušné zákony na vrácení majetků uloupených nacisty a komunisty a jejich spoluviníky jejím pravoplatným vlastníkům.
  • 13. října 1998 schválila Sněmovna representantů Spojených Států Rezoluci 562 o majetcích neprávem vyvlastněných bývalými totalitními státy.


Vláda České republiky odmítá napravit  protiprávní zabavování majetku po obětech druhé světové války, po občanech vězněných a popravených komunistickým režimem i po těch, kteří svou vlast opustili v době největsího útlaku. Odůvodňuje to tím, že tyto majetky byly koupeny nynějšími majiteli nebo dalšími osobami „v dobré víře“ a že by tedy byly jejich odnětím a vrácením právoplatným majitelům spáchány nové křivdy státem, který se považuje za právní stát a hájí nedotknutelnost osobního majetku. Tato „dobrá víra“ spočívala v tom,  že Československo bude se Sovětským svazem na věčné časy a že ukořistěný majetek tudíž nebude nikdy nutno vrátit.