KANCELÁŘ VYSOKÉHO KOMISAŘE PRO LIDSKÁ PRÁVA.

Sdělení č. 857/1999: Česká republika. 09/08/2001. CCPR/C/72/D/857/1999. (Rozhodnutí)

Výbor pro lidská práva, 72. zasedání od 9 do 27 července 2001,

Stanovisko Výboru pro lidská práva podle článku 5, odstavec 4. Opčního protokolu k Mezinárodní Úmluvě o občanských a politických právech. Sdělení č. 857/1999

Podáno pány: Miroslav Blažek, George A. Hartman a George Křížek.

Údajně poškození : Navrhovatelé

Stát: Česká republika

Původní podání: 16. října 1997

Výbor pro lidská práva založený podle článku 28 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech.

Schůze 12. července 2001.

Po posouzení návrhu č. 857/1999, které podali Výboru pro lidská práva pánové Miroslav Blažek, George A. Hartman a George Křížek podle Opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech a po posouzení veškerých písemných informací předložených navrhovateli a Státem

bylo přijato toto:

Stanovisko podle článku 5, odstavec 4, Opčního protokolu.

1.  Autoři podání (16.října 1997, 13. listopadu 1997 a 29. listopadu 1997 a další korespondence) jsou Miroslav Blažek, George A. Hartman a George Křížek, narození v Československu, kteří emigrovali do Spojených států po převzetí moci komunisty v roce 1948, načež se stali občany Spojených států. Stěžují si, že jsou poškozeni Českou republikou tím, že jsou porušena jejich práva podle Úmluvy, zejména článku 26. Nejsou zastoupeni právníkem.

Předložená fakta

2.1 Navrhovatelé jsou naturalizovanými občany Spojených států, narodili se v Československu a ztratili české občanství podle Naturalizační dohody mezi Spojenými státy a Československem z roku 1928, kterážto nedovoluje dvojí občanství. Opustili Československo po převzetí moci komunisty v roce 1948. Jejich majetky byly pak zkonfiskovány podle konfiskačních nařízení v letech 1948, 1955 a 1959.

2.2 Pan Miroslav Blažek uvádí, že nemůže dostat své dědictví včetně nemovitosti v Praze a zemědělského majetku v Plané nad Lužnicí, protože není českým občanem. Vykazuje se dopisem od svého právníka v České republice, který jej upozorňuje, že nemůže za nynějších okolností podat žádost, protože on nesplňuje podmínku občanství, kterou vyžaduje příslušný zákon. Jeho strýc však, francouzský a český občan, podal žádost týkající se majetku ve společném vlastnictví v Praze za sebe a za navrhovatele. Vláda však jednání přerušila o nepřiznala navrhovateli jeho podíl.

2.3 George Hartman, architekt, se narodil v roce 1925 v tehdejším Československu a emigroval do Spojených států

26. prosince 1948. Ve Spojených státech dostal politický asyl a 2. února 1958 se stal naturalizovaným občanem, takže nemohl mít dvojí občanství podle Naturalizační dohody mezi Spojenými státy a Československem z roku 1928. Až do prosince 1948 on sám a jeho bratr Jan (který pak dostal francouzské občanství a ponechal si české), vlastnili čtyři nájemné domy v Praze a venkovský dům v Želízech.

2.4 V rozsudku trestního soudu v Klatovech z 1. července 1955 byl pan Hartman v nepřítomnosti odsouzen pro nezákonné opuštění Československa a jeho majetek byl zkonfiskován za trest, že opustil Československo v roce 1948. Podle zákona 119/1990, který byl přijat po zhroucení komunistické vlády bylo navrhovatelovo  odsouzení pro nezákonné opuštění země zrušeno.

2.5 17. října 1995 požádal o restituci svého majetku ale jeho žádost byla zamítnuta, protože nesplňoval podmínku českého občanství. Aby vyhověl restitučnímu zákonu, ucházel se pan Hartman o české občanství po mnoho let. Od

9. listopadu 1999 má dvojí občanství, České republiky a Spojených států. Bez ohledu na to, že má dnes české občanství, nemůže dostat restituci, protože lhůta pro podávání žádostí vypršela v roce 1992.

2.6 George Křížek prohlásil, že majetek jeho rodičů, velkoobchod s jízdními koly v Praze, statek v okolí Prahy a zemědělská půda v Šestajovicích, byl zabaven v roce 1948 bez jakékoliv náhrady. Po smrti svých rodičů utekl z Československa a emigroval do Spojených států, kde se stal naturalizovaných občanem v roce 1974. V dubnu 1991 se domáhal svého majetku podle zákona 403/1990 ale jeho žádost byla zamítnuta Ministerstvem zemědělství. V roce 1992 podal znovu žádost podle  zákonů 228 a 229/1991, bylo mu však sděleno, že aby byl oprávněn k restituci, musel by požádat o české občanství a mít trvalý pobyt v České republice. Přesto podal prostřednictvím svého právníka znovu žádost v Praze v roce 1994 a to bez výsledku.

2.7 Podle rozhodnutí Ústavního soudu  z roku 1994 byla podmínka trvalého pobytu pro restituci zrušena ale podmínka českého občanství trvá.

Stížnost

3.1 Navrhovatelé si stěžují, že byla Českou republikou porušena jejich práva podle Úmluvy tím, že jejich majetek byl zkonfiskovám komunisty, a že demokratické vlády Československa a České republiky jej nerestituovaly. Tvrdí, že kombinace zákonů 119/1990 z 23. dubna 1990 o soudní rehabilitaci, 403/1990 z 2. října 1990 o restituci majetku, 87/1991z 21. února 1991 (později doplněn) o mimosoudní rehabilitiaci, 229/1991 z 21. května 1991 o zemědělské půdě a 182/1993 z 16. června 1993 o ustavení Ústavního soudu zároveň se stanoviskem české vlády diskriminuje české emigranty, kteří ztratili české občanství a nemohou teď dostat své majetky zpátky.

3.2 Navrhovatelé se odvolávají na rozhodnutí Výboru ve věci 516/1992 (Šimůnek v. Česká republika), v kterém Výbor rozhodl, že odepření restituce nebo odškodnění navrhovatelům této stížnosti, protože už nebyli českými občany porušilo článek 26 Úmluvy, vzhledem k tomu, že Stát byl sám odpovědný za odchod svých občanů, a že je neslučitelné s Úmluvou, aby, jako předpoklad pro restituci jejich majetku nebo pro odpovídající odškodnění, byli nuceni znovu obdržet české občanství a vrátit se natrvalo do země.

3.3 Navrhovatelé prohlašují, že České úřady, proto aby zmařily  žádosti o restituce emigrantů ve Spojených státech, se odvolaly na Úmluvu Spojených států s Československem z roku 1928, která vyžadovala, aby každý, kdo požádá o navrácení českého občanství se napřed zřekl občanství Spojených států. I když byla Úmluva zrušena v roce 1997, následné obdržení českého občanství neopravňuje podle českých autorit k žádosti o restituce, protože lhůta k podání žádostí už uplynula.

3.4  Zmiňují se o dvou jiných amerických občanech, kteří požádali české soudy, aby zrušily podmínku občanství v zákoně 87/1991. Český Ústavní soud však potvrdil v rozsudku US 33/96, že podmínka občanství je ústavní.

3.5 Navrhovatelé si dále stěžují, že Stát jim záměrně odepírá možnost odvolání, a že nečinností a průtahy se snažil zmařit jejich žádosti v rozporu s článkem 2 Úmluvy.

3.6 Jeden z navrhovatelů, George A. Hartman, objasňuje údajnou diskriminaci tím, že jeho bratr, Jan Hartman, který je českým a francouzským občanem, mohl dostat polovinu svého majetku v Praze, zkonfiskovaného v roce 1948 rozsudkem z 25. června 1991, zatímco navrhovateli byla odepřena kompensace, protože nebyl, v době kdy podával žádost, českým občanem.

Vyčerpání domácích možností

4.1 Navrhovatelé tvrdí, že v jejich případech domácí možnosti neexistují, protože jim chybí kvalifikace podle restitučních zákonů. Navíc, ústavnost tohoto zákona byla již napadena jinými žadateli a byla potvrzena Ústavním soudem. Poukazují zejména na rozhodnutí Ústavního soudu US 33/96 ze 4. června 1997 (Jan Dlouhý v. Czech Republc), který potvrdil ústavnost podmínky občanství pro „oprávněnou osobu“ podle rehabilitačního zákona 87/1991.

4.2 Stěžují si, že od roku 1989 věnovali mnoho času a peněz na marné úsilí obdržet restituce jak soudním jednáním, tak peticemi ministrům a veřejným činitelům i soudcům Ústavního soudu, odvolávajíce se, kromě jiného, na českou Listinu základních práv a svobod.

Posouzení přípustnosti a zkoumání faktů

5.1 Předtím, než Výbor pro lidská práva posoudí všechna tvrzení obsažená v stížnosti musí, v souhlase s pravidlem 87 rozhodnout jestliže je anebo není přijatelná podle Protokolu k Úmluvě.

5.2 Výbor zjistil, že tentýž případ není a nebyl podán k některé jiné instituci, zabývající se mezinárodním vyšetřováním nebo rozhodováním.

5.3 Pokud jde o požadavek článku 5, odstavec 2(b) Opčního protokolu, aby navrhovatelé vyčerpali domácí možnosti, zjišťuje Výbor, že Stát nenamítal nic proti tvrzení navrhovatelů, že v jejich případě neexistují žádné schůdné domácí možnosti, protože podle podmínky v zákoně 87/1991 nemohou žádat o restituci. V souhlase s tím Výbor potvrzuje, že jiní žadatelé napadli bezúspěšně ústavnost tohoto zákona, že předešlý názor Výboru v případech Šimůnek a Adam zůstal bez odezvy, a že i po těchto stížnostech hájil Ústavní soud ústavnost tohoto restitučního zákona. Za těchto okolností Výbor zjišťuje, že článek 5, odstavec 2(b) Opčního protokolu nebrání tomu, aby se Výbor zabýval podáním pánů Blažka, Hartmana a Křížka.

5.4 Vzhledem k tomu, že navrhovatelé tvrdí, že ve věci restitucí byli Státem podrobeni nerovnému jednání pokud jde o restituce nebo odškodnění potom co Stát přistoupil k Opčnímu protokolu, prohlašuje Výbor podání za přijatelné, protože mohou vzniknout pochyby podle článků 2 a 26 Úmluvy.

5.5 S tím tedy Výbor přistupuje k zkoumání meritu věci podle předložených informací, jak to vyžaduje článek 5, odstavec 1 Opčního protokolu. Zjišťuje, že obdržel dostatek informací od navrhovatelů ale vůbec žádné podání od Státu. Zde Výbor připomíná, že podle článku 4, odstavec 2 Opčního protokolu má Stát povinnost spolupracovat s Výborem a předložit písemné vysvětlení nebo prohlášení, které by objasnilo věc nebo prostředky, které byly k dispozici.

5.6 Není-li žádné podání od Státu, musí Výbor spoléhat na podání navrhovatelů. Výbor tedy přehlédl svá dřívější hlediska v případech 516/1993, Paní Alina Šimůnková a 586/1994 Pan Josef Frank Adam. Při posouzení toho, jsou-li podmínky pro restituce ve shodě s Úmluvou, musí Výbor zvážit všechny příslušné okolnosti, včetně původních práv podatelů k majetkům. V těchto případech byli podatelé ovlivněni vylučujícím vlivem podmínky v zákoně 87/1991, aby žadatelé byli českými občany. Otázka, před kterou Výbor stojí je tedy zda podmínka občanství vyhovuje článku 26. V této souvislosti Výbor opakuje svůj výklad, že ne všechny rozdílnosti v jednání se mohou považovat za diskriminační podle článku 26. Rozdílnost, která je ve shodě s ustanoveními Úmluvy a spočívá na rozumných základech není zakázanou diskriminací podle článku 26.

5.7 I když kritérium občanství je objektivní, Výbor musí rozhodnout jestliže v okolnostech těchto případů uplatnění tohoto měřítka u navrhovatelů je rozumné.

5.8 Výbor se odvolává na svůj názor v případech 516/1993, Alina Šimůnek et al.v. Česká republika a 586/1994 Joseph Adam v. Česká republika, v kterých rozhodl, že článek 26 byl porušen: „Navrhovatelé v tom případě a mnoho jiných v podobných situacích opustili Československo pro své politické názory a hledali útočiště před politickým pronásledováním v jiných zemích, kde se natrvalo usadili a dostali nové občanství. Vezme-li se v úvahu, že sám Stát je odpovědný za jejich odchod, bylo by neslučitelné s Úmluvou vyžadovat, aby obdrželi občanství jako podmínku pro restituci jejich majetku nebo pro proplacení odškodného“(CCPR/C/57/D/586/1994, odst. 12.6). Výbor nalézá, že precedent prokázaný ve věci Adam se uplatňuje u těchto navrhovatelů. Výbor dodává, že nemůže přijmout, že by rozdíl na základě občanství mohl být považován za rozumný, uvážíme-li že ztratili své českého občanství v souvislosti jejich pobytu ve Státě, který jim poskytl útočiště.

5.9 Navíc, pokud jde o časové lhůty, třebaže může být lhůta objektivní a teoreticky rozumná, nemůže Výbor přijmout takovou lhůtu pro podání žádostí o restituce v případě navrhovatelů, protože podle jednoznačných podmínek zákona byli od počátku vyloučeni z restitucí.

Stanovisko Výboru

6. Výbor pro lidská práva, jednaje podle článku 5, odstavec 4, Opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech, je toho názoru, že předložené skutečnosti zakládají porušení  článku 26, pokud jde o pány Blažka, Hartmana a Křížka.

7. V souvislosti s článkem 2, odstavec 3 (a) Úmluvy, je stát povinnen poskytnout navrhovatelům účinnou nápravu, včetně příležitosti, aby mohli podat novou žádost o restituci nebo odškodnění. Dále Výbor vyzývá Stát, aby zrevidoval příslušné zákony a administrativní úkony, aby zajistil, že ani zákon  ani jeho uplatňování nebude diskriminovat a porušovat článek 26 Úmluvy.

8. Výbor upozorňuje, tak jako v svých předešlých rozhodnutích v případech Alina Šimůnek a Joseph Adam, že Česká republika, tím že se stala účastníkem Opčního protokolu, uznala kompetenci Výboru v tom, byla-li Úmluva porušena nebo nikoliv, a že podle článku 2 Úmluvy, se Stát  zavázal zajistit všem jednotlivcům na svém území nebo pod jeho jurisdikcí práva uznaná v Úmluvě a poskytnout účinný a vynutitelný prostředek v případě, že bylo zjištěno porušení.

9. V této záležitosti si přejeVýbor obdržet od Státu do 90 dnů od doručení tohoto stanoviska informaci, jaká opatření byla učiněna, aby se toto stanovisko uplatnilo. Stát se také vyzývá, aby přeložil do českého jazyka a uveřejnil toto stanovisko Výboru.

Přeložil Jan Sammer