Rozšiřování NATO:

Jesse Helms, předseda výboru amerického Senátu pro zahraniční vztahy, kritizuje Českou republiku

Jesse Helms, předseda výboru pro zahraniční vztahy amerického Senátu, předložil 6. března 1998 Senátu zprávu, v níž se mj. praví:

Je zapotřebí, aby se [země žádající o členství v NATO] hlouběji a trvaleji zavázaly plnit následující principy, nejen aby byly oprávněny vstoupit do NATO, ale také, aby dokončily proces přechodu od komunistické éry.

Výbor pro zahraniční vztahy je znepokojen tím, že někteří američtí občané nemohou získat spravedlivé a vhodné odškodnění za jejich majetek v České republice, který byl konfiskován nacistickým či komunistickým režimem.

V roce 1928 uzavřely Spojené státy s Československem dvoustrannou dohodu, která stanovovala, že pokud občan jedné země se stane občanem druhé země, tento občan automaticky ztratí své první občanství. Ustanovení této dohody neplatila v době války. Československá vláda interpretovala tuto "dobu války" jako období let 1938 - 1958 (uzavřela mír s Japonskem až v roce 1958, pozn. JČ).

V letech 1990-1991 přijala česká vláda celou řadu zákonů, omezujících restituce a odškodnění pro československé občany, jejichž majetek byl zkonfiskován za nacistického a komunistického režimu.

V roce 1994 rozhodl český Nejvyšší soud, že požadavek, aby občané, kteří žádají o restituce, měli trvalý pobyt v ČR, je neústavní. Češi žijící ve Francii, v Německu a jinde získali právo na restituce, ale americkým občanům bylo sděleno, že podle dohody z roku 1928 už nejsou českými občany. Týká se to lidí, kteří získali americké občanství po roce 1958.

České zákony znemožňují americkým občanům získat spravedlivé a adekvátní odškodnění za jejich majetek. Senátní výbor pro zahraniční vzahy silně naléhá na vládu České republiky - jako součást jejího pokračujícího úsilí vybudovat zdravou občanskou společnost, založenou na principu spravedlnosti - aby těsně spolurpacovala s těmi, jejichž majetek byl nespravedlivě konfiskován nacistickým či komunistickým režimem.

Výbor také konstatuje, že je nutné, aby evropské země spravedlivě odškodnili oběti nacistického holocaustu či jejich dědice. Toto odškodnění musí zahrnovat vyplacení předválečných pojistek a návrat či kompenzaci za majetek, konfliskovaný Němci a posléze komunisty.

Senátní výbor důrazně apeluje na Polsko, Maďarsko a Českou republiku, a všechny ostatní evropské země, aby bezodkladně vyřešily otázku právoplatného vlastnictví majetku.

JČ komentuje:

Byli to nejaktivnější a nejvzdělanější Češi, kteří se většinou uplatnili na vlivných místech v americké společnosti a mohli by České republice podstatně prospívat, kdyby byli začleněni zpět do národa. Byli to také často lidé, kteří v sedmdesátých a v osmdesátých letech velmi aktivně bojovali proti komunismu. Nesou proto dosti těžce, že se je po roce 1989 jejich požadavky české úřady i české sdělovací prostředky zcela ignorovaly (až do poslední doby, kdy se začalo jednat o vstupu ČR do NATO a každá podpora amerického Čecha je nyní české vládě dobrá). Kromě práva na české občanství jim bylo také odepřeno právo na restituce majetku, který po sobě po útěku z Československa zanechali. Ne všichni Češi, žijící v Americe, jsou nutně bohatí. Jeden činitel bývalé České národní rady mi sdělil, že se český parlament po roce 1989 rozhodl zcela programově majetek Čechům žijícím v zahraničí nevrátit, aby to nepoškozovalo české hospodářství. Očekávalo se totiž, že Češi v zahraničí nebudou nutně do českého hospodářství investovat a budou chtít za komunisty zkonfiskovaný majetek odškodnění. Pragmaticky bylo rozhodnuto, že to by zbytečně zatížilo už tak slabé československé národní hospodářství dalším dluhem. To, že odmítnout restituce zahraničím Čechům bylo nespravedlivé, bylo zcela pominuto. Zda tato nespravedlnost poněkud nepoškodila pověst České republiky a českého hospodářství v zahraničí, je otázka.

Jan Čulík