Přepis jednání o petici 270/2003 před Komisí pro petice Evropského parlamentu v Bruselu, ve čtvrtek, 18. března 2004.

Hrdina (rakouský občan, mluvčí Evropské komise):

Chci vás seznámit s logikou (Evropské) Komise, s tím jak se zabývala touto nesnadnou historickou a současnou otázkou a chci se pak zmínit o tom dokumentu, který dnes rozdali žadatelé. Komise se zabývala otázkou konfiskací majetku spolu s dekrety československého prezidenta Beneše v letech 1945 a 1946. Teď přečtu poznámky, které jsem si udělal k této petici a pak se zmíním o jiném. Pro nás je to o všem co se stalo za druhé světové války a co s tím souvisí. V Československu druhá světová válka prakticky začala Mnichovskou dohodou ještě před ozbrojeným konfliktem a skončila vyhnáním sudetských Němců, konfiskacemi za komunizmu a pak odvlečením. Všichni víme, že druhá světová válka byla pravděpodobně největší tragedií minulého století pro mnoho lidí, včetně žadatelů a jejich generaci, která zažila mnoho dramatických událostí. Tyto dramatické události samozřejmě zanechaly stopy a dnešní petice je odrazem toho se událo v minulosti. S čím my jsme začali, je základ společnosti. Politická odpověď na tragický čas v Evropě. A pokračovali jsme s předpokladem, že všechny členské státy, v momentu kdy se připojí k Evropské Unii nebo tehdy k Evropskému společenství, nebudou vyrovnány s tragedií své země, která je naší historií. I státy, které nebyly zavlečeny do světové války, jako například Švédsko, musí si osvětlit některé šedé aspekty toho období. Lucemburk, který statisticky utrpěl největší oběti na svém civilním obyvatelstvu v druhé světové válce, patří, jako zakládající stát, do Evropského společenství. My jsme našli odpověď k této tragedii založením Evropské Unie ale bohužel právní náprava této tragedie je stále nemožná. A to je také názor na konfiskace v bývalém Československu, ke kterému jsme dospěli. Komise se rozhodla se utkat s tímto problémem zároveň s problémem dekretů prezidenta Beneše. Tato petice jde trochu dál a zabývá se československým restitučním zákonodárstvím jako celkem a já se teď, v mé odpovědi na tento dokument podívám zblízka. My jsme se na to museli podívat s hlediska přistoupení nebo z hlediska procesu přistoupení České republiky a je důležité si uvědomit, že neexistuje žádné acquis communautaire o restitucích. (Acquis communautaire je technický termín, kterým Evropská Unie označuje souhrn svých obecných zákonů – pozn. překl. ) My jsem od žádného členského státu, ani dnešního nebo příštího, nepožadovali, aby zavedl restituční legislativu, která by napravila historické nespravedlnosti, ačkoliv by to bylo často, z lidského hlediska, žádoucí. Jako příklad poukazuji na Rakousko, které se připojilo k Unii v roce 1985 a v roce 1992, tedy o sedm let později, schválilo restituční zákony o konfiskacích z nacistického období. To znamená, že to není podmínka k připojení, protože vlastnické právo patří do jurisdikce jednotlivých států. Petice jedná o diskriminaci na základě občanství v restitučních zákonech. O tom jsme se zmínili v Shrnutí nálezů, které jsme sepsali také ve světle dekretů a podle našeho uvažování je třeba pochopit, že konfiskace, ke kterým došlo v letech 1945 a 1946 nejsou deliktem trvalým ale deliktem jednorázovým, nespravedlností, na kterou se dnes musíme dívat jako na jednorázový delikt a restituční proces, který stát zavede jsou zákony, které se snaží opravit tehdejší zákony. Je správné, že restituční zákonodárství České republiky je selektivní. Co je obtížné s touto stížností, je, že se snaží hájit zájmy 1,300. 000 lidí, kdy se v každém jednotlivém případě musí zjišťovat kdy se třebas česká justice zmýlila. My jsme věděli, když jsme vydali tento dokument v říjnu 2002, že jsou potíže s českým zákonodárstvím a já cituji: V posledních letech se množství stěžovatelů odvolalo k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu se svými žádostmi o restituce. Bez výjimky, všechny případy, které se dostaly k soudům poslední instance jsou složité po právní stránce. Je vhodné říci, že české soudnictví se pořád potýká s obzvláštní právní složitostí, která vzniká z restitucí majetku, kdy konfiskace byly údajně nezákonné podle dekretů z roku 1945. Také jsme zjistili, že snaha napravit dějiny soudním narovnáním nemá usmiřující účinky a neusmířila by ani oběti této tragedie ale, i když neexistuje žádné acquis ohledně restitučního zákonodárství, v těch restitučních případech, které jsou ještě před českými soudy, ti, kteří tam mají své případy, mohou přinést své případy před Evropský soud (v Lucemburku – pozn. překl. ) a mít těch několik nerozhodnutých případů přezkoumáno. Také musíme říci, že víme, že teď české soudy spěchají, aby dovedly tyto případy k pozitivnímu závěru, aby stěžovatelé mohli předložit své stížnosti Evropskému soudu. S tím se vracím zase k naší myšlence, že i když spravedlivé řešení historie musí zůstat nedokonalé, že státy Evropské Unie mezi sebou, když jsou spolu v Unii a mluví každý s každým, dosáhnou lepších výsledků než když se historie použije jako donucovací prostředek při přistoupení. To by nevyřešilo ani legální ani politickou otázku. S tím chci přejít k dokumentu, který byl rozdán těsně před naším mítinkem a promluvit o několika věcech, které, podle mého mínění, jsou nedorozumění. Říkáte, že petice napadá třetí část oficiálního dokumentu, který se jmenuje Československé prezidentské dekrety ve světle acquis communautaire a hned nato říkáte, že restituční zákonodárství z devadesátých let nemá nic společného s Benešovými dekrety. V tom vidím rozpor. Komise vydala dokument, který osvětlil vztah acquis communautaire k Benešovým dekretům a nevšimli jste si, že týž dokument neosvětluje restituční zákonodárství, které nemá nic společného s Benešovými dekrety. Nikdy nebylo účelem dokumentu Komise, aby zkoumala restituční zákonodárství České republiky, které nemá nic společného s dekrety, protože v titulu Shrnutí nálezů stojí přesně, že je to souhrn nálezů služeb komise o československých prezidentských dekretech ve světle acquis communautaire. Tak já se domnívám, že se tato kritika minula cíle. Také se chci zmínit o jiných tvrzeních v tomto dokumentu. Ano, ta celá debata o přijetí Česka v posledních dvou letech je poznamenaná poznámkami politiků, které je možno kritizovat. K tomu se Komise nemůže vyjadřovat. Ta debata byla velice rozohněná a já si pamatuji, že se opakovaně vedla v plénu Evropského parlamentu. Dále, váš dokument říká, že Komise v svém prohlášení ignoruje zákony České republiky a rozhodnutí českého Ústavního soudu, které jsou příznivé obětem. Dále, že Komise, buď úmyslně, aby oklamala nebo z lajdáctví se nezmínila o rozhodnutích českého Ústavního soudu která všechna říkají, že v důsledku zákona 119/1990 byly všechny komunistické rozsudky zrušeny. Ale to právě bylo účelem zkoumání Komise, aby prozkoumala možné trvající důsledky Benešových dekretů na práva obětí a ne zkoumat a uvádět pozitivní rozhodnutí českého Ústavního soudu, který dal zapravdu obětem a byl jim příznivý. A nebylo účelem dokumentu Komise zkoumat restituční zákony pro mnoho lidí, které vaše instituce reprezentuje, totiž na Čechy, kteří neztratili majetky podle Benešových dekretů ale komunistickým vyvlastňováním – to nebylo účelem toho dokumentu – komunistické konfiskace. A já musím zase opakovat to co jsem řekl na začátku, že acquis communautaire nemá žádnou restituční legislativu. . Člověk může tedy být nespokojený s českými restitucemi může být nespokojený s tím, jak čeští mluvčí reagují na nároky z historického i politického hlediska ale z hlediska zákonodárství (Evropského) společenství nemáme žádný důvod, který by byl dostatečně závažný, abychom došli k závěru, že by mělo být České republice odepřeno přijetí do Evropské Unie. Nakonec chci upozornit, že váš dokument si popletl několik adresátů. Říkáte, že to je důkaz nekompetentní práce Komise. Dobrá, na to má odpovědět Komise. Říkáte, že existuje zpráva profesora Froweina. To musím opravit, protože právní nález profesora Froweina nebyl dělán pro Komisi a Komise na něm nestavěla. Byl udělán pro plénum Evropského parlamentu a profesoru Froweinovi byla tato práce zadaná Evropským parlamentem. Také kritizujete Evropský soud pro jeho rozhodnutí v určitých případech. Komise neodpovídá za rozhodnutí Evropského soudu. Myslím, že moje odpovědi ukazují, že se jedná o složitou právní věc, která je pozůstatkem traumatických zážitků druhé světové války a zvláště okolností, za kterých byli sudetští Němci vyhnáni z Československa, včetně krutostí, když byli odváženi v nákladních vagonech. Musím uzavřít s tím, že právní náprava nemůže zvrátit nespravedlnosti dějin a to je pravda, s kterou musíme žít. Myslím si, že Evropská Unie našla dobrou, politickou odpověď k tragedii druhé světové války. Děkuji, pane předsedo.

Jan Sammer (sekretář České koordinační kanceláře):

Pan Hrdina smíchal mnoho věcí dohromady. Šel daleko do historie, začal s rokem 1945, pak se zmínil o Švédsku a jiném ale nikdy o petici. Petice je velice jednoduchá. Petice mluví o podvodném dokumentu vydaném Evropskou komisí, který byl pravděpodobně, nemůžeme to tvrdit s jistotou ale já jsem přesvědčen, že byl původně připraven českou vládou, předán Komisi a Komise jej opsala. Záležitost, o které je petice je velice jednoduchá. Je to o diskriminaci, která byla důkladně a podrobně odsouzena Výborem Spojených národů pro lidská práva a řeč pana Hrdiny chce dávat dohromady dekrety a restituce. Tyto věci nemají nic společného. Vůbec nic. My mluvíme o komunistických konfiskacích, které byly zrušeny československými zákony. Pak, ovšem, v prvních letech po svržení komunismu, byl vliv komunistů velice silný a tak se začalo z tohoto původního zákona ukrajovat, až se řeklo, že jen čeští občané jsou oprávněni. A to je proti zákonodárství Evropského společenství, odporuje to acquis communautaire. To všechno se opomenulo. Český Ústavní soud říká, že v důsledku tohoto původního restitučního zákona, který zvrátil všechny konfiskační rozsudky a prohlásil je za neplatné ode dne kdy byly vyneseny, že vlastnictví se nikdy neztratilo a platí dodnes. Tady stojí proti sobě dvě strany. Jednak jsou lidé, kteří chtějí, aby tyto konfiskační rozsudky stále platily. A pak jsou lidé, kteří říkají: Jak si to představujete? To byl nepřijatelný, zločinný režim, byl označen českým zákonem za zločinný a všechno, co se v tom období stalo, všechno věznění, popravy, konfiskace, bylo protizákonné. Ovšem jsou tam stále lidé s komunistickou minulostí, kteří nechtějí, aby ti noví uživatelé byli nějak poškozeni. Ještě něco vám povím. Potvrzení toho, že ten dokument je podvodný a že nepočal v Evropské komisi ale u české vlády. V tomto Shrnutí nálezů se opakuje to, že byly Mezinárodní kompenzační dohody, jako kdyby bylo všechno kompenzováno. To je co čeští politici také tvrdili. Ano, já tu mám dohodu z roku 1982 mezi Spojenými státy a Československem. Ta nemá nic společného ani s restitucemi ani s Benešovými dekrety, vůbec s ničím. Proč je o ní zmínka? To bych rád věděl. To je jen proto, aby se do toho problému vnesl nějaký zmatek. Chcete-li vědět o čem to je, mohl bych to detailně vysvětlit. Tedy, jak jsem řekl. Je to velice jednoduché. Je to diskriminace nejhoršího druhu. Když se o tom pan Hrdina zmínil, promluvím i o tom, co sem třebas přímo nepatří. Evropský soud řekl, že nemůže posuzovat diskriminaci jako takovou, že ji může posuzovat ve spojitosti s něčím jiným. S vlastnictvím? Ale vždyť oni žádné vlastnictví neměli! Komunisti jim to vzali! Těm lidem to nepatřilo tak o jakém vlastnictví mluvíte? To všechno patří do dohody přivést Českou republiku do Unie za každou cenu. A my jsme Češi a chceme, aby se Česká republika připojila ale ne za takovýchto okolností, že bude diskriminace, a že bude podvod a já vám říkám, že tento dokument je podvod. Je to podvod, který spáchala Evropská komise společně s Českou vládou. Děkuji vám.

Dagmar Karschová (vedoucí České koordinační kanceláře v Anspachu, bytem v Čechách a v Německu, která petici svým jménem podala):

Jmenuji se Dagmar Karschová a přicházím z České republiky. Chtěla bych to všechno vysvětlit velice krátce. Ve zmatku, kdy byli brutálně vyhnáni sudetští Němci v roce 1945 a 1946, přišel v roce 1948 komunistický puč. Mysleli jsme, že to přejde. Bohužel komunisti drželi zemi v tom neřádstvu. Potom co se uchopili moci, bylo všechno zkonfiskováno – řemesla, zemědělství a všechny obchody. A toto zkonfiskování trvalo až do roku 1989, do pádu komunismu. Zase jsme mysleli, že budeme mít demokracii a právní stát. Bohužel se to zase nestalo. Občané, Evropská unie, NATO, celý svět byl komunisty oklamán, protože to nebyla žádná sametová revoluce ale předání zkrachovaného komunistického režimu, zkrachovaného Československa do rukou vybraných komunistů a členů StB a to trvá dodnes. U moci jsou v České republice jejich potomci, příbuzní, přátelé, kamarádi a vládne nepotismus. Pokračování bývalého komunistického režimu nikdy nepřestalo. Tato tak zvaná nomenklatura panuje dodnes. A pro to jsou důkazy. Ty tak zvané vytunelované podniky, tyto podvodné úpadky podniků, to je všechno organizováno komunisty a členy StB. Jak hrozně to zní, tak je to pravdivé. Můžeme o tom číst v novinách. Já jsem přinesla nějaké sebou. Prager Zeitung to píše v němčině zcela otevřeně. Musím to říci tak hrozivě, že existují seskupení komunistů a členů StB. Vím to ze své domovské obce. Starám se o podnik, u kterého došlo k podvodnému úpadku, bylo tam 28 zaměstnanců včetně mého syna a škoda je čtvrt miliardy. V České republice není možno se domoci spravedlnosti. Zkonfiskované majetky nebyly po právu vráceny. Bohužel, to je jak to v České republice vypadá. Děkuji vám.