68. Soud musí nejdřív rozhodnout, zda je možno vzít v úvahu v tomto případě článek 1. protokolu 1, protože článek 14 Úmluvy jen doplňuje ostatní články a protokoly. Tento článek (čl. 1 protokolu 1) nemá sám o sobě žádnou existenci a působí jen ve vztahu k právům a svobodám zaručeným Úmluvou a nemůže se použít jinak, než když se vztahuje k jednomu nebo více ustanovením.

69. V této souvislosti Soud upozorňuje, že instituce Úmluvy důsledně měly zato, že “majetek”, tak jak mu rozumí článek 1 protokolu 1, může být buďto existující majetek nebo aktiva, včetně nároků, o nichž může stěžovatel tvrdit, že má na ně alespoň oprávněné očekávání, kterého může být dosaženo. Naproti tomu naděje, že dlouho zaniklé právo na majetek může být oživeno, se nemůže považovat za “majetek” ve smyslu článku 1 protokolu 1, ba ani nárok, který propadl pro nesplnění podmínky.

70. V tomto případě stěžovatelé se nerozhodli pro soudní cestu až v roce 1995, kdy Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu, která byla v zákoně o mimosousní rehabilitaci. (87/91). Věděli, že nesplňují podmínku občanství, která ještě platila. Teprve tehdy si uvědomili, že jsou diskriminováni.

71. Nešlo tedy o “existující majetek” a stěžovatelé nebyli majiteli ale jen žadateli jako v případě Brezný proti Slovensku. I když byli rehabilitováni v roce 1990, jejich dřívější majetek byl stále v držení fyzických osob, které jej získaly za komunistického režimu, a které byly zapsány do rejstříku jako majitelé. Stěžovatelé tedy neměli nadále právo na svůj majetek.

72. Pokud jde o to, zda měli stěžovatelé alespoň “oprávněné očekávání”, že bude rohodnuto v jejich prospěch, Soud poznamenává, že v době, kdy podali svůj restituční případ, zákon o mimosoudních rehabilitacích (87/91) určil, že jenom ti rehabilitovaní, kteří mají české občanství, mohou podat žádost o restituci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli právo na vrácení majetku nebo na odškodnění, a že zákon o mimosoudních rehabilitacích jim nedal žádnou možnost, aby se domohli vrácení svého dřívějšího majetku, zbyla jim jenom jedna možnost, totiž aby zákonná podmínka občanství byla zrušena, jako neústavní.

73. Naděje, že zákon, který tehdy platil bude změněn tak, aby vyhověl stěžovatelům, se nemůže považovat jako oprávněné očekávání ve smyslu článku 1, protokolu 1. Soud má zato, že je rozdíl mezi pouhou nadějí na restituci, jakkoliv pochopitelnou, a oprávněným očekáváním, které spočívá na právním rozhodnutí jako Pressos Compania Naviera v. Belgium .

74. Soud tedy na závěr tvrdí, že stěžovatelé neprokázali, že mají nárok, který je dostatečný k tomu, aby mohl být uplatněn a nemohou tedy tvrdit, že mají “majetek” ve smyslu článku 1 protokolu 1. V jejich případě tedy ani rozsudky soudů v jejich zemi, ani působnost zákona o mimosoudních rehabilitacích nejsou zásahem do pokojného užívání majetku a tento případ nespadá do sféry článku 1, protokolu 1.