Přátelé, dobré i špatné zprávy z restitučního klání, at' se pňhodí kdekoliv nebo komukoliv, se týkají nás všech. Konstatujeme tedy s radostí, že konečně máme z Evropského soudu pro lidská práva rozhodnutí, které dává za pravdu okradeným a ukazuje nám rozdíl mezi českým, postkomunistickým soudnictvím a soudnictvím západního světa. Ve Štrasburku byla Česká republika odsouzena k vyplacení odškodného za to, že Ústavní soud nedodržel správný a spravedlivý postup běhemjednání o Rakoně, továrně najedlé tuky, dědictví rodiny Ottů. V přiložené tiskové zprávě. která byla soudem vydána v češtině, se dozvíte podrobnosti. Je to ovšemjen stručná zpráva ajejí češtinaje, pochopitelně, poněkud kostrbatá. Celý rozsudek, kterýje na čtrnácti stránkách si v originále můžete přečíst v angličtině nebo ve francouzštině na internetu na adrese http://www.echr.coe.int V originále se hned v první řádce říká, že "toto není konečné rozhodnutí". Jak se dočtete na konci této tiskové zprávy, obě strany se mohou odvolat k velkému senátu. Z ČRjsme se dozvěděli, že se stát odvolávat nebude. Bude tedy záležet na Ottových ajejich advokátovi A. Pejchalovi, kterým blahopřejeme. Jak jsme se již zmínili, jsou u téhož soudu zaregistrovány dva případy Čechoameričanů. Z toho co jsme se zatím o nich dozvěděli se domníváme, že se našim postkomunistům líbit nebudou. Je další případ o diskriminaci Čechoameričanů u Výboru pro lidská práva Spojených národů. Myslíme, že tam bude republika znovu vyzvána k nápravě diskriminačních zákonů 87/1991 a 229/1991, jako se to stalo v případě "Šimůnek". Máme ještě několik video pásek "Ta naše povaha česká - ukradené domy" natočených českou televizí. Jsou v severoamerickém systému NTSC a stojí 10 dolarů i s poštovným. Upozorňujeme znovu na internetovou stránku o restitucích. Obsahuje důležité zákony, rozhodnutí Ústavního soudu, ukradené nemovitosti a bude na ní i toto rozhodnutí Evropského soudu v angličtině. Adresa: http://lide.pruvodce.cz/cco/ Chcete-li, aby na ní byl uveřejněn i váš majetek, jehož zabavení bylo zrušeno zákonem 119/1990, napište si o dotazník. Jako obyčejně, přikládáme vyúčtování. Příspěvky na naši činnostje možno poslat na dole uvedenou adresu. EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA 158 3.3.2000 V rozsudku vyhlášeném ve Štrasburku dne 3. března 2000 ve věci Krčmář a další proti České republice došel Evropský soud pro lidská práva kjednomyslnému závěru, že byl porušen článek 6 odst. 1 (právo na spravedlivé řízení) Evropské úmluvy o lidských právech. Ve smyslu článku 41 Úmluvy přiznal Soud každému ze stěžovatelů 1,350,000 Kč jako spravedlivé zadostiučinění, a každému rovněž 80,000 Kč z titulu náhrady nákladů spojených s řízením. l. Skutkový stav Stěžovatelé, Roman Krčmář (1957), Marie Hanušová (1922), Jaroslava Bartošová (1923), Eduarda Ottová (1931), Dagmar Rýdlová (1932), Eva Kanoková (1935) a Michaela Krčmářová (1967), občané České republiky, žijící v Praze a Speyru (Německo),jsou příbuznými bývalých vlastníků firmy "František Otta, továrna na mýdla ajedlé tuky" v Rakovníku, která byla znárodněna bývalým režimem. V lednu 1946 bývalý ministr výživy vyhlásil znárodnění firmy podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., kterým se znárodňovaly podniky na výrobujedlých tuků s více než 150 zaměstnanci. Znárodňovací řízení bylo završeno výměrem ministra výživy z 1 l. ledna 1949, opírajícím se o ustanovení zákona č. 115/1948 Sb., který vymezil konečný rozsah znárodnění. Zákon č. 115/1948 nestanovil pro znárodnění podniku žádný limit co do počtujejich zaměstnanců. V březnu 1991 byla továrna transformována na akciovou společnost Rakona se 100% účastí státu na podnikání. V červnu 1991 společnost Procter & Gamble uzavřela s Fondem národního majetku kupní smlouvu na prodej akciové společnosti, když v červenci téhož roku vláda České republiky schválila privatizační projekt najejí prodej. V listopadu 1991 stěžovatelé podali návrh na určení, žejsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tvrdili, že v roce 1946 podmínka pro znárodnění týkající se 150 zaměstnanců, požadovaná, dekretem nebyla v případě továrny v Rakovníku splněna, a že továrna byla platně znárodněna až v lednu 1949 podle zákona č. 115/1948 Sb., tedy v rozhodném období ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dne 29. června 1993 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že ke znárodnění došlo sice v rozporu s dekretem č.101/1945 Sb., nebot' podnik měl méně než 150 zaměstnanců, tato skutecnost však nemohla ovlivnit rozhodnutí soudu co do data rozhodného pro znárodnění. Soud měl v tomto ohledu k dispozici podklady dokazující, že průměrný počet zamestnanců v rozhodném období byl 117,3. Dne 24. listopadu 1993 Městský soud v Praze a poté i Vrchní soud v Praze dne 28. června 1995 rozsudek soudu prvního stupně potvrdily. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 2. října 1996 poté co ve věci konal ústní jednání, kterého se stěžovatelé zúčastnili. Ústavní soud připomenul, že ke znárodnění majetku docházelo exlege použitím příslušného dekretu prezidenta republiky, předpokladem však bylo splnění podmínek stanovených dekretem, tj. že podniky na výrobu umělýchjedlých tuků měly více než 150 zaměstnanců, podle průměru k l.l . 1938-1940. Ústavní soud, považuje otázku počtu zaměstnanců za skutečnost rozhodnou pro určení, zda byl dekret presidenta republiky č. 101/1945 Sb. aplikován správně, vyžádal si pro doplnění dokazování, provedenéhojiž obecnými soudy, archivní materiály od několika státních institucí. Ústavní soud, opíraje svůj nález především o obsah těchto listinných důkazů, dospěl k závěru, že ke znárodnění došlo v souladu s podmínkami stanovenými dekretem, tedy před 28. únorem 1948, a že stěžovatelé nebyli tudíž oprávněnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. 2. Řízení před Soudem a složení senátu Stížnost byla podána k Evropské komisi pro lidská práva dne 17. března 1997. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě dne 1. listopadu 1998, byl případ předán Soudu a jeho projednáním byla pověřena třetí sekce, která stížnost pňjala k meritornímu rozhodnutí dne 27. dubna 1999. Rozsudek byl vynesen sedmičlenným senátem, který rozhodoval ve složení: Sir Nicolas Bratza(Velká Británie), předseda senátu, Jean
Paul Costa (Francie), 3. Stručný obsah rozsudku1 Obsah stížnosti Stěžovatelé namítali, že jim bylo upřeno právo na spravedlivé řízení, zaručené článkem 6 odst. Úmluvy, nebot' Ústavní soud opřel své rozhodnutí především o iistiny, které nebyly provedeny jako důkazy, a které nebyly předloženy účastníkům řízení k vyjádření. Rozhodnutí Soudu Článek 6 odst. 1 Úmluvy Soud rozhodl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy se na daný případ aplikuje nebot' stěžovatelé měli právo podat návrh na zahájení řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež bylo nesporně majetkového charakteru, a ve smyslujeho stáléjudikaturyje toto ustanovení aplikovatelné na řízení před ústavními soudy. Soud poté shrnul, že listinné důkazy, vyžádané Ústavním soudem, které však nebyly konstatovány při ústnímjednání, zjevně rozhodnutí Ústavního soudu ovlivnily. Nicméně, i kdyby tyto listiny byly v rámci ústního jednání přečteny, právo stěžovatelů na kontradiktorní řízení by zachováno nebylo, a to s ohledem na povahu a význam důkazního materiálu. Soud uvedl, že účastník řízení musí mít možnost se důkladně seznámit s důkazním materiálem, který má soud k dispozici, a musí mít možnost se vyjádňt kjeho obsahu a pravosti v příslušné formě a dostatečném čase, aje-li zapotřebí, i písemně a před zahájením ústního jednání. Podle názoru Soudu bylo nezbytné, aby stěžovatelům bylo umožněno vyjádřit se k veškerým důkazům. Navíc, důkazy neobsahovaly skutečnosti, které byly obecně známy nebo známy Ústavnímu soudu zjeho činnosti, a nejednalo se ani o právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů, které podle občanského soudního řádu není třeba dokazovat. Soud proto došel k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivé řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Článek 41 Úmluvy. Soud připomněl, že nemůže spekulovat, jakým výsledkem by restituční řízení zajiných okolností skončilo, avšak usoudil, že na stěžovatele je třeba pohlížet jako na osoby, které utrpěly reálnou ztrátu příležitosti dosáhnout ve věci rozhodnutí ve svůj prospěch. Za těchto okolností Soud proto uložil České republice povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 1,350,000 Kč jako spravedlivé zadostiučinění a každému rovněž 80,000 Kc z titulu účelně vynaložených nákladů rizení. Rozsudky Soudujsou dostupné na internetové adrese (http://www.echr.coe.int). Kancelář Evropského soudu pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva by1 zřízen ve Štrasburku v roce 1959, aby projedncíval případy údajných porušení Evropské úmluvy o lidských prcívech z roku 1950. Dne l. listopadu 1998 byl zřízen stálý Soud, který nahradil původní dvouinstanční systém složený z Komise a Soudu, které nezasedaly permanentně. Ve smyslu článku 43 Evropské úmluvy o lidských právech, může každá zúčastněná strana ve lhůtě tří měsíců od data rozsudku senátu ve výjimečných případech požádat o postoupení věci sedmnáctičlennému velkému senátu. V takovém případě kolegium pěti soudců posoudí, zda věc vyvolává závažnou otázku dotýkající se výkladu nebo provádění Úmluvy nebo jejích protokolů, nebo závažnou otázku všeobecné povahy, a v takovém případě velký senát rozhodne konečným rozsudkem. Jestliže věc takové otázky nevyvolává, kolegium žádost odmítne, a rozsudek senátu se stane konečným. Jinak se rozsudky senátu stávají konečnými po uplynutí tříměsíční lhůty nebo i dříve, pokud strany prohlásí, že nemají v úmyslu podat žádost o postoupení věci. |