Přátelé, Prohráli jsme několik bitev, větších i menších. V parlamentních volbách zvítězili Sociální demokraté s 30,20 % hlasů, Klausova ODS získala 24,47 %, Komunisté se vyšplhali na třetí místo a získali 18,51 % hlasů, Koalice Lidovců a Unie svobody skončila na čtvrtém místě s 14,27 %. Pravý Blok, který jsme podporovali získal 0,59 % a nakonec vyloučil předsedu, Petra Cibulku. Další velká prohra byla 10. července u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, (dál ESLP), kde restituční stížnost dvou rodin Čechů, kteří získali občanství Spojených států, byla zamítnuta. Rozhodnutí má 17 stránek v angličtině a můžeme vám je poslat internetem na požádání a udání adresy. Zde uvádíme hlavní body: ESLP vzal v úvahu českou Listinu základních práv a svobod, podle které má každý právo vlastnit majetek a veškerá vlastnická práva jsou v očích zákona stejná. ESLP vzal v úvahu zákon 119/1990, kterým byly zrušeny všechny politické rozsudky z komunistického období, včetně všech vedlejších trestů, ke dni, kdy byly vysloveny. Poznamenal také, že pozdější zákon měl upravit podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušení rozsudků. Podrobně se pak ESLP zmiňuje o restitučním zákoně 87/1991, zejména o podmínce občanství. Uvádí i Úmluvu o vzájemné ztrátě občanství, podepsanou mezi Československem a Spojenými státy v roce 1928. Zmiňuje se o rozhodnutí českého Ústavního soudu 117/93, podle kterého osoby rehabilitované podle zákona 119/90, neztratily vlastnictví, protože zabavovací rozsudky byly zrušeny. Uvádí i rozhodnutí Ústavního soudu 173/95, podle kterého každý, kdo byl rehabilitován, má nárok, aby byl zapsán do katastru jako vlastník i rozhodnutí Ústavního soudu 4/97, kterým se zrušilo předchozí rozhodnutí, takže rehabilitace nárok na zapsání do katastru nezakládá. ESLP pak mluví o Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech, která zakazuje jakoukoliv diskriminaci a o několika rozhodnutích Výboru Spojených národů pro lidská práva, podle kterých diskriminace osob, které nemají občanství, a kterým byl za komunismu zabaven majetek je nerozumná a odporuje této Mezinárodní úmluvě. ESLP říká, že třebaže Mezinárodní úmluva zaručuje rovnost všech osob a může být neodvisle uplatňována, článek 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zakazuje diskriminaci, se může uplatňovat jen ve spojení s jiným článkem Úmluvy. ESLP přiznává, že tento rozdíl nebrání tomu, aby byla přezkoumána stížnost na diskriminaci. Vláda České republiky namítá, že i když bylo zabavení majetku zrušeno se zpětnou platností, stěžovatelé neměli nikdy oprávněné očekávání restituce a nikdy nedostali právo majetek užívat nebo s ním disponovat.Tvrdí, že zákonem 119/1990 nebyl majetek automaticky vrácen a byl stále ve vlastnictví osob, které jej získaly za komunismu. Žadatelé nebyli nikdy zapsáni do katastru jako vlastníci a nikdy se s nimi jako s vlastníky nejednalo, a že tedy takový abstraktní nárok nemůže být považován za vlastnictví podle Evropské úmluvy, že může být nanejvýš považován za zbožné přání, které se nesplnilo proto, že mu zákony nevyhověly. Pro případ, že by ESLP rozhodl o přijetí stížnosti, vláda tvrdí, že zásah do práv stěžovatelů je ospravedlněn veřejným zájmem, a není v protikladu se snahou zákona o vyvážení zájmů těch, kterým bylo ukřivděno v totalitním období, těch, kdo jejich majetek získali, často v dobré víře, a nakonec i zájmů státu, který by se dostal do dluhů, kdyby napravoval minulé omyly. Vláda tedy tvrdí, že i když pro podmínku občanství a jiné podmínky byl stěžovatelům odepřen jejich majetek, že přece tím Evropská úmluva nebyla porušena. Stěžovatelé odporují podání vlády a tvrdí, že tím, že jejich zabavovací rozsudky byly zrušeny se zpětnou platností, jejich vlastnictví bylo obnoveno. Zákon 87/1991 měl jen stanovit způsob, kterým měly soudy zajistit užívání jejich majetku. Ústavní soud rozhodl, že právo takto definované se rovná skutečnému zájmu ve věci, a že zákon 87/1991 se měl zabývat výhradně způsobem jak majetek převést a neměl určovat vlastnictví. Stěžovatelé uvádí, že odmítnutí českých soudů zajistit jim jejich právo porušuje Úmluvu, a že vláda nemohla svůj postoj odůvodnit veřejným zájmem. Citují předešlý rozsudek ESLP Lithgow and Others, v kterém soud rozhodl, že mohou být dobré důvody proto, aby se rozlišovalo mezi odškodněním občanů a neobčanů, protože neobčané jsou zranitelnější v tom, že se nepodílejí ani na volbách, ani na zákonodárství. Může se tedy ve veřejném zájmu vyžadovat větší břímě od občanů než od neobčanů. Stěžovatelé nakonec tvrdí, že by soud měl dojít k stejnému rozhodnutí jako Výbor pro lidská práva Spojených národů, který rozhodl v několika případech, že odmítnutí restituce nebo odškodnění z důvodu občanství je nerozumné a odporuje Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. ESLP zvažuje, jestli je v tomto případě ochrana majetku, zaručená v Úmluvě, aplikovatelná, protože zákaz diskriminace neexistuje sám o sobě ale jen ve vztahu k jiným důležitým ustanovením. V této souvislosti soud uvádí, že vlastnictví může být jen skutečné vlastnictví nebo majetek nebo i nárok, o kterém má žadatel oprávněné očekávání, že bude splněn. Naopak naděje, že dávno neexistující právo by bylo oživeno nemůže být považována za majetek ve smyslu Evropské úmluvy. Pokud jde o to, jestli žadatelé měli alespoň oprávněné očekávání, že o jejich nároku bude rozhodnuto v jejich prospěch, ESLP uvádí, že v době, kdy vznesli svou žádost o restituci, zákon 87/1991 stanovil, že jenom ti rehabilitovaní, kteří mají české občanství, mohou uplatnit nárok na restituci. Vzhledem k tomu, že žadatelé neměli nárok ani na restituci ani na odškodnění, a že zákon 87/1991 jim bývalé vlastnictví neumožnil, měli jenom jednu možnost a to dosáhnout odstranění zákonné podmínky občanství na základě její neústavnosti. Jejich naděje, že bude tehdy platný zákon změněn v jejich prospěch, nemůže být považovaná za oprávněné očekávání. ESLP rozlišuje mezi pouhou nadějí a oprávněným očekáváním, které musí být podloženo zákonem. ESLP tedy rozhodl, že žadatelé neprokázali, že mají nárok, který je dostatečný k tomu, aby byl uplatněn, a že nemohou tvrdit, že mají vlastnictví podle Úmluvy. Proto ani rozsudky českých soudů, ani zákon 87/1991 není možno považovat v jejich případě za porušení pokojného užívání majetku. Z toho plyne, že jejich stížnost ohledně ochrany majetku nespadá pod článek Úmluvy ochraňující majetek. Článek Úmluvy zakazující diskriminaci nestojí sám o sobě a vzhledem k tomu, že ochrana majetku nepřichází v úvahu, soud rozhodl, že ani tento článek se nemůže použít. Plyne z toho tedy, že stížnost na ochranu majetku, spolu se stížností na diskriminaci, nevyhovuje ustanovením Úmluvy a musí být zamítnuta. Tolik o rozsudku. Přídavné jméno mu dávat nebudeme. Ať si ho označí každý sám. V některých částech, zejména v úvahách o tom, co je majetek, nárok na majetek nebo naděje na majetek, cituje soud doslova ubohé argumenty české vlády. Největší bitvy nás teprve čekají. Nebojujeme jen o majetek ale především o právo a spravedlnost, bez kterých není civilizovaný život možný. Náš zápas není jen o naše zájmy ale i o zájmy lidí v Čechách, na Slovensku a v jiných zemích střední a východní Evropy, které se ještě nevymanily z komunistického vlivu. Naši protivníci hájí zájmy členů zločinecké organizace a tak se na ně díváme. Naší povinností je bojovat až do konce. Přikládáme článek z Hospodářských novin o postoji Evropské unie k tomuto rozsudku, a připomínáme tiskovou zprávu Evropské unie přiloženou k 42. oběžníku. Z obou je vidět, že Česká republika nebude s diskriminačními zákony přijata do Evropské unie. 16. července bylo veřejné slyšení před Komisí Kongresu Spojených států pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jednalo se o restituci majetků zabavenych v střední a východní Evropě za nacismu a komunismu. V Kongresu sílí zájem o urychlenou nápravu nespravedlností. Velice zajímavá byla řeč senátorky Hillary Rodham Clintonové, ženy presidenta Clintona. O restitucích v České republice podala svědectví Olga Jonášová z Washingtonu. Tato a další svědectví najdete na stránce http://www.csce.gov/briefings.cfm?briefing_id=220 Nenechte si průběh této konference ujít. Nemáte-li internet, podívejte se u někoho kdo ho má. Teď je nanejvýš nutné psát dopisy kongresmanům a senátorům. Pište především Hillary Clintonové, Congresmanu Smithovi a ostatním členům komise. Pište i svým representantům v kongresu i senátu. Zmiňte se o majetcích ukradených obětem obou totalitních režimů, které skončily v rukou komunistické šlechty a jsou teď pod ochranou české vlády. Žádejte aby se adresát Vašeho dopisu zasadil o to, aby president Bush o tomto problému hovořil s prezidentem Havlem, který má přijet do Washingtonu 18. září. Adresy členů komise: Ostatní členové komise:
Určitě pište prezidentu Bushovi a ministru zahraničí Colinu Powellovi:
Nástin dopisu, jemuž podobný byste mohli poslat svým zástupcům, najdete níže. Přikládáme i vyúčtování. Tisk a poštovné každého oběžníku stojí skoro 500 dolarů. Rozesílání internetem je méně pracné a nestojí nic. Sdělte nám své internetové adresy. Na naší stránce www.czechoffice.org najdete mnoho informací, zákonů a jiných dokumentů, týkajících se restitucí. Czech
Coordinating Office Nástin dopisu: Článek Hospodářských novin Praha, 18. 7. 2002 Emigranti bez českého státního občanství se mohou téměř rozloučit s nadějí, že by v rámci restitucí mohli získat majetek, který jim zabavil komunistický režim. České restituční zákony z počátku devadesátých let podmiňují navrácení majetku právě českým občanstvím. S tímto ustanovením se odmítla smířit čtveřice emigrantů - nyní amerických občanů. Manželé Poláčkovi a Gratzingerovi se proto obrátili se stížností na české zákony k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten však jejich stížnost označil za nepřijatelnou. "Nyní se již nemáme kam obrátit, rozhodnutí je definitivní. Restituce se tím uzavřely," uvedla Dagmar Satrapová, která emigranty zastupovala. Rozhodnutí soudu je precedentem. "Domnívám se, že jakékoli další stížnosti k soudu pro lidská práva na restituční podmínku státního občanství by již neměly naději na úspěch," uvedl Vít Schorm, který stát ve Štrasburku zastupoval. Problém s občanstvím se podle bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše může týkat několika stovek potenciálních restituentů ze zahraničí. Rozhodnutí soudu se přitom představitelé státu obávali. Nynější ministr spravedlnosti Pavel Rychetský na počátku května uvedl, že případný verdikt ve prospěch emigrantů by mohl mít pro Česko větší dopad než současné diskuse o Benešových dekretech. Pokud by stát prohrál, ocitl by se ve složité situaci: Zkonfiskovaný majetek totiž již není státni, ale byl prodán jiným lidem. Kdyby se otevřelo nové kolo restitucí, mohly by vznikat nové křivdy, uvedl v květnu vládní zmocněnec Schorm. Verdikt soudu podle Schorma ale nemusí být dostatečným argumentem pro Evropskou komisi - ta již dříve vznesla otázku, zda podmínka občanstvi nemá diskriminační charakter neslučitelný se zásadami Evropské unie. Šéf delegace Evropské komise v Česku Ramiro Cibrian včera ČTK řekl, že komise vezme rozsudek na vědomí. Poznamenal ale, že Česko nesmí mít po vstupu do unie žádnou diskriminační legislativu bez ohledu na rozhodnutí štrasburského soudu. |