Přátelé, další nepříjemnost pro naše komunisty, bývalé komunisty, postkomunisty, demokraty s komunistickým myšlením i pro ty, kteří sice nejsou komunisty ale nejsou ani antikomunisty a také pro jejich slouhy. Výbor Spojených národů pro lidská práva se nedal přesvědčit o tom, že kdo ztratil během studené války české občanství je vyděděnec nebo vyvrhel, kterému není Česká republika nic dlužna. Neudělala na něj dojem ani lež, že si každý mohl po roce 1990 obnovit občanství, jak tvrdí stát v bodě 4.1. S tím se naši stateční obhájci ukradeného majetku ohání, i když zákon 88 z roku 1990 říká: Občanství nelze udělit, pokud by to odporovalo přijatým mezinárodním dohodám (tedy dohodě o naturalizaci se Spojenými státy). Lžou ovšem Spojeným národům, stejně jako Evropskému soudu, Evropské komisi i nám. To ostatně známe z předlistopadového období. Při čtení českého podání k případu, který přikládáme zjistíte v bodě 4.2, že česká strana musela chránit nové majitele ukradených majetků. Poprvé se zde přiznávají, že v restitučních zákonech nejde ani tolik o restituce původním majitelům, jako o ochranu těch, kteří se neprávem zabavených majetků zmocnili. Dru Andělovi řekla mladá soudkyně, když se pohoršoval nad její argumentací: „Oni nám řekli, abychom to nevydávali.“ Také se ohánějí tím, že stěžovatel nevyčerpal všechny domácí možnosti, při kterých mu házeli klacky pod nohy a tahali ho mnoho let v naději, že umře. Na to jim Výbor odpověděl pod bodem 5.3, že je možno využít jen těch možností, které existují a jsou reálné. Proč by se měl někdo odvolávat k Ústavnímu soudu a čekat měsíce na laskavé zamítnutí, když před ním 20 lidí neuspělo v stejné věci? Snad aby v dolarech platil české právníky, kteří vyberou zálohu a pak se někdy spojí s druhou stranou? Aby z toho všeho dostal mrtvici a dal už jednou pokoj? Výbor dál uvádí v bodě 6.4, že stát je sám vinen tím, že lidé museli utíkat a hledat ochranu jinde, a že je proto nerozumné, aby teď na těchto lidech chtěl, aby měli občanství. Je ovšem ještě nerozumnější, aby poškozený uprchlík dokazoval, že pan přeseda KSČ nebo pan Estébák, který ho mlátil, koupil jeho dům zvýhodněně. Proč nemusí pan předseda nebo pan estébák prokázat za jakých okolností dům koupil? Proč se nepřezkoumají všechny koupě rodinných domů v období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990? Vždyť k všem těm zabaveným nemovitostem se nemohl dostat nikdo jiný, než zasloužilí členové strany. Všichni byli zvýhodněni a tisíce rodinných domků si levně nakoupili a teď jim stát ten lup ochraňuje. Kdo jiný než komunistická chátra spackal zákon 87/1991, podepsaný Havlem, Čalfou a Dubčekem, podle kterého ten okradený musí nejdřív toho pana předsedu nebo estébáka nejdřív poprosit, aby mu jeho vlastní domek vrátil po dobrém a teprve potom je mu dovoleno podniknout desetiletý boj se soudy obsazenými soudruhy toho pana předsedy? Kolik těch zlodějů dobrovolně vrátilo ten domek? Uhádli jste. Ani jeden. Že ale při té příležitosti původnímu majiteli vyhrožovali, o takových případech víme. Jak je možné, že si český národ, který prodělal tolik mizerie od roku 1939 nechá tohle všechno líbit? To všechno bylo v dávné minulosti. Dnes je třeba, aby se protiprávně zabavený soukromý majetek, koupený aktivními členy zločinné komunistické strany, vrátil původním majitelům. Bez toho nebude Česká republika právním státem, naopak bude pokračovat v zločinnosti komunistického režimu, ušije si na to zákony jaké bude potřebovat a bude instruovat všechny své slouhy v mezinárodních organizacích, aby tento stav hájili a propagovali a když bude třeba, aby pro něj lhali a podváděli. Přikládáme překlad rozhodnutí Výboru Spojených národů pro lidská práva ve věci našeho člena, Bohumíra Maříka. (ve formátu .pdf). Můžete si napsat rovněž o:
Jan Sammer |