Přátelé, dlouhá odmlka mezi tímto a 58. oběžníkem nebyla způsobena nedostatkem událostí nebo leností vydavatele. Spíš naopak. Koncem minulého roku jsme začali pomáhat členům i nečlenům podávat stížnosti k Úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva v Ženevě. Dodnes je jich podáno skoro padesát. Asi dvanáct jich už bylo přijato. Je zajímavé, že Vysoký komisař přijal všechny případy, které byly odmítnuty Evropským soudem ve Štrasburku. Přijaté stížnosti byly předány České republice k vyjádření ve lhůtě šesti měsíců. ČR už na několik odpověděla dopisem, který sestavil JUDr Vít Alexander Schorm. Až je ho člověku líto. Nemá jediný argument, protože všechny stížnosti proti porušování Mezinárodního Paktu jsou oprávněné. Jediné co opakuje je, že i když na podání stížností nejsou žádné lhůty, že je přecejen stěžovatelé podali pozdě, nebo že nebylo možné napravit všechny zločiny, tak se napravily jen některé, nebo že zákonodárci vyřadili české Američany proto, aby se o majetky lépe pečovalo. Je to směšné a ubohé, když to říká u jednoho nebo dvou případů ale těšíme se na to co bude říkat u padesáti a zejména na konečný výsledek této akce. Článek 13(2) Všeobecné deklarace lidských práv říká, že každý má právo opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastní a zase se vrátit. Článek 12(2) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přijatého Českou republikou říká, že každý může opustit kteroukoliv zemi, včetně své vlastní § 1 zákona 198/1993 říká: Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských prostředků, popravoval, vraždil je, a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení, zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva. Tyto čtyři právní normy ukazují, že zákon 87/1991, který odporuje podepsaným mezinárodním dohodám je neústavní. Tento zákon byl iniciován a hájen komunisty Jičínským, Čalfou, Dubčekem a tisíci dalších, kteří by byli rehabilitačním zákonem 119/1990 přišli o majetek, kterého se neprávem a protiústavně zmocnili během komunistických let. Byl hájen i Václavem Havlem, Václavem Klausem, Pavlem Rychetským a jinými výtečníky z komunistických a postkomunistických řad. Z výše uvedených závazných právních norem vyplývá, že každý mohl svobodně opustit Československo, aniž by byl za to odsouzen, aniž by mu byl zkonfiskován majetek a aniž by se po něm na hranici střílelo. Zákon 87/1991 má zlomyslný a absurdní paragraf 5(2), podle kterého musí původní majitel nového komunistického držitele požádat, aby mu nemovitost laskavě vrátil. Samozřejmě, že tomuto kroku nevyhověl vůbec nikdo. Veškerá odsouzení a zabavení majetku za opuštění nebo pokus o opuštění republiky a za jiné tehdejší politické delikty jsou tedy neústavní a je možno si na ně stěžovat u Vysokého komisaře Spojených národů v Ženevě. Máme několik zajímavých informací. První se týká článku 295 Smlouvy o založení Evropského společenství, který stanoví: Tento zákeřný manévr Evropské unie odporuje všem možným úmluvám o lidských právech, jako Všeobecné deklaraci lidských práv, Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a mnohým jiným. Podali jsme petici Evropskému parlamentu, v které proti tomuto článku protestujeme, žádáme jeho revizi tak, aby se uplatněním článku neporušovala lidská práva. Zatím nemáme zprávu o přijetí nebo nepřijetí. Petici přeloženou do češtiny přikládáme. Protože se v obou dokumentech uvedených v úvodu říká, že každý mohl svobodně ze své země odejít, otevírá se tím cesta vůbec všem, kterým byl zabaven majetek proto, že utekli, aby si také podali stížnost u Vysokého komisaře Spojených národů. Máte-li o tuto cestu zájem a ještě jste nepřistoupili ma vyrovnání se s Českou republikou, rádi Vám zdarma pomůžeme. Přikládáme vyúčtování. V bance máme 5965 kanadských dolarů. Jan Sammer, Secretary |