Přátelé,

Výbor Spojených národů pro lidská práva vydal posouzení zprávy o tom jak Česká republika plní Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Pro právní stát by to měl být zdrcující dokument. Uvidíme jak se zachová Česká republika, s jakým trikem nebo výmluvou přijde.
Připomínáme, že jsme vám v svém 61. oběžníku z 12. srpna podali o své účasti na této konferenci zprávu.

Czech Coordinating Office,
Jan Sammer, Secretary,

Konference o plnění smluv Českou republikou.

    
O plnění smluv, které podepsala, podávala Česká republika zprávu Výboru Spojených národů pro lidská práva16. a 17. července v Ženevě.
Delegaci České republiky vedl JUDr Vít Schorm. Za české pozorovatele byli přítomni zástupci České koordinační kanceláře, Jan Sammer a Dagmar Karschová, přijel i advokát Mgr Jaroslav Čapek se synem, Vladimír Hučín, jeho agent Zbyněk Horvát, Giormani Girolamo, který předsedá organizaci majitelů realit a několik dalších lidí z Čech.
Na pořadu byla klecová a síťová lůžka, násilí policie zejména proti Romům a restituce majetku lidí, kteří byli nuceni opustit svůj domov. Na výrok předsedy České delegace, že rozhodnutí Výboru nejsou pro ČR závazná, odpovědělo několik členů Výboru, že smlouvy se musí plnit, nebo že takový přístup je absurdní (preposterous).
Do Ženevy stále docházejí stížnosti neúspěšných restituentů a my se domníváme, že tuto situaci bude Výbor řešit hromadně, snad ještě letos. Ke konferenci uveřejnil Výbor OSN toto naše podání:

"Česká koordinační kancelář, založená v roce 1991, se skoro 500 členy a 34 českými spolky po celém světě, pomohla mnohým našim členům podat stížnosti a pomohla jim i s tím spojenými administrativními pracemi. Proto podáváme tyto připomínky k nastávající konferenci 16. a 17. července:

Původní český restituční zákon  119/1990 zrušil všechny politické rozsudky z komunistické doby, od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Tento zákon, který zrušil všechna tato roshodnutí ex tunc, tedy ode dne kdy byly vysloveny, poděsil ty bývalé komunisty, kteří se zmocnili rodinných domků, vil, zemědělských usedlostí a jiného majetku z titulu jejich privilegovaného postavení členů koministické strany nebo tajné policie. Tyto majetky byly k mání potom, co jejich majitelé byli nespravedlivě žalářováni, popraveni, zabiti na útěku, násilně vystěhováni ze svých domovů nebo utekli do zahraničí.

I když byly tyto rozsudky zrušeny ex tunc zákonem 119/1990, osoby, které je držely a mají stále velký vliv dodnes, vyvinuly velký tlak, takže za rok byly schváleny dva nové zákony 87/1991 a 229/1991, které znemožnily provést to, co bylo předtím uzákoněno. Podle těchto zákonů se stal dřívější majitel jenom žadatelem, který musel splnit všelijaké přísné i nerozumné podmínky, aby mohl dostat svůj majetek zpátky. Tak se stalo, že bylo jenom několik málo domů vráceno původnímu majiteli. V několika případech se původnímu majiteli podařilo, že byl jeho dům mu připsán v katastrálním rejstříku ale on pořád nemůže se do svého domu nastěhovat nebo i se jen podívat. Držitel mu ani neplatí činži. Pravoplatný majitel nemá v tom žádné odvolání, protože dřívější mocipáni jsou nepostižitelní. Máme asi 150 případů domů, které nebyly vráceny jejich majitelům, máme adresy, jména držitelů i jejich politickou příslušnost.

To všechno se děje s rodinnými domy ve velkém měřítku ale zvlášť  tam, kde majitel ztratil československé občanství. Velká taková skupina jsou Češi, kteří našli domov ve Spojených státech. Úmluva o vzájemné ztrátě občanství, uzavřená mezi Československem a Spojenými státy v roce1928 byla zneužita k diskriminaci a odepření restitucí těmto lidem. Je třeba vysvětlit, že stejné úmluvy byly uzavírány s mnoha evropskými zeměmi proto, aby uchránily nové příchozí do USA od postihu za vyhnutí se vojenské povinnosti.

Česká republika má několik stálých výmluv, kterými se hájí proti stížnostem:

Výmluva č. 1: “Nemohli jsme napravit všechny křivdy”.
Je pravda, že popravené a zabité na hranicích nebylo možno oživit, že zničené životy lidí vyhozených ze zaměstnání a ze studia nebylo možno opravit, stejně tak životy lidí, kteří strávili velkou část života ve vězení, na nucené práci na dobývání uranu. Ale majetky? Proč by nemohly být vráceny majetky zabavené protiprávně komunistickými soudy, když byly rozsudky se zpětnou platností zrušeny?

Výmluva č. 2: “Každý mohl dostat občanství v kritické době mezi 1. dubnem a 1. říjnem 1991.”
To je vyložená lež, protože zákon 88/1990 říká: Občanství se nemůže udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazkými přijatými Československou socialistickou republikou. To je samozřejmě poukaz na úmluvu s USA. Česká vláda poukazuje na 72 osob, které v té době občanství obdržely. Rádi bychom ty případy znali. Víme, že bylo možno občanství i trvalý pobyt získat za úplatek.

Výmluva č. 3: “Ačkoliv si je vláda vědoma toho, že není žádná lhůta v Opčním protokolu stanovena, přece je stížnost podána pozdě.”
Česká republika nikdy rozhodnutí Výboru pro lidská práva neuveřejnila, ačkoliv k tomu byla vyzvána a tím zamezila obětem přístup k informacím..

Výmluva č. 4: “Důvodem k podmínce občanství bylo, aby se místní majitel o nemovitost dobře staral”.
Sametové politiky nikdy nenapadlo, že by se původní majitel rád vrátil a svého majetku se ujal?

Výmluva č. 5: “Ústavní soud české republiky rozhodl, že podmínka občanství je ústavní”.
To bylo politicky vynucené rozhodnutí. Ústavní soud si byl vědom toho, že tato podmínka odporuje podepsané mezinárodní smlouvě, která má přednost před českými zákony. Několikrát rozhodl, že v důsledku zrušených rozsudků se vlastnictví nikdy neztratilo. Viz rozhodnutí Ústavního soudu 130/96 z 3. prosince 1996.

Výmluva č. 6: “Česká republika uznává za nutné aby doplnila svou pozici pokud jde o občanství tak, aby vyhověla článku 26 Paktu.”
Víme, že Česká republika připravuje anti-diskriminační zákon.  Je velice důležité, aby tento zákon platil zpětně a opravil nezákonnou diskriminaci v zákonech 87/91 a 229/91.

Jsou ještě další diskriminační zákony: 261/2001 O jednorázových částkách pro bojovníky za svobodu, politické vězně a lidi v nucených pracovních táborech. Také zákon 172/2002 “O lidech zavlečených do Sovětského svazu.”