Restituční puntík Vypadá to, že přišla mnohými tolik vzývaná restituční tečka. Ústavní soud odmítl zrušit lhůty pro uplatnění restitučních nároků, jež vypršely v roce 1994. Emigrantům tak zhasla asi poslední naděje, že se domohou vrácení majetku, který jim zabavili komunisté. A nová demokracie v tom není bez viny. Má nás mrzet, že pár možná bohatých exulantů nedostane zpět majetek zanechaný ve zchudlé zemi? Jistě ano. Alespoň pokud klademe právo výše než takzvaný veřejný zájem. Jím se ohání Ústavní soud, když říká, že stát může "poskytnout určité skupině lidí méně práv než jiné". Jde přece o udržení "právních jistot". Koho? Těch, kteří si podrželi ukradené domy dostatečně dlouhou dobu i za nového režimu. Původní majitelé mohou klidně přijít zkrátka. Jistě, Ústavní soud to neměl lehké kdyby rozhodl opačně, mohli by se cítit poškozeni ti, kteří majetek v dobré víře koupili v posledních pěti letech. Jenomže celá ta šlamastyka rozhodně nebyla nevyhnutelná. To kdyby se nová politická moc po listopadu méně starala o to, jak "nebýt jako oni", a více o to, jak se slušně vypořádat s oběťmi těch "oněch". Bohužel restituce většina polistopadové elity nechápala jako základní nástroj spravedlnosti, ale v lepším případě jako jakýsi okrasný doplněk nové demokracie, v horším jako přítěž. A tak se často více než právo hledaly důvody, proč ho "některým", myšleno exulantům, poskytnout méně než "jiným" čili domácím. Rozhodnutí Ústavního soudu jistě potěší premiéra Zemana. Jeho slova, že ani po udělení občanství krajanům se netřeba bát nového kola restitucí, se potvrdila. Spíše než o důstojnou restituční tečku jde ale o černý restituční puntík na vysvědčení České republiky. Martin Schmarcz Lidové noviny, 23. 9 1999