Dopis uverejneny v Britských listech dne 15.5.1997

Vazeny pane Culiku.

Myslim, ze se vsichni shodneme, ze pravo na majetek je pravo jedno z nejzakladnejsich. Toto pravo by se melo vsemozne branit, o tom asi neni sporu. Spor asi nastane v okamziku, kdy k poslapani prava na majetek jiz doslo (znarodneni, vyhnani, apod.). Na reseni tohoto problemu se uz asi vsichni shodovat nebudou. Zdanlive jednoduche reseni - navratit ukradeny majetek, totiz nemusi byt nejlepsi. Problem vidim v tom, zda navraceni davno ukradeneho majetku nezpusobi vice skody nez uzitku. Vzdyt majetek, kdysi ukradeny, se mohl skrze nejruznejsi vyvoj dostat k lidem, kteri ho nabyli v dobre vire a bez jakehokoliv zvyhodneni. A nahle tito novi lide z rozhodnuti nejakeho zakonu (restitucniho apod.) o tento majetek opet prichazeji. Opet se tedy opakuje situace, ze pravo na majetek je zpochybneno a poslapano.

Bohuzel, mam pomerne osobni zkusenost. Moji rodice v roce 1964 koupili chatu. Tato chata stoji na lesnim pozemku, jez byl spravovan vlastnikem - Statnimi lesy. Moji rodice uzavreli tedy smlouvu se Statnimi lesy o pronajmu pozemku (koupe pudy do soukromeho vlastnictvi pochopitelne neprichazela v uvahu) a radne platili najem. V roce 1992 se objevil puvodni majitel pozemku (o jehoz existenci moji rodice nemeli, a ani nemohli mit, jakekoliv poneti). Novy majitel zacal zadat "nekrestanske" najemne a nakonec vsechny chatare vypovedel (v soucasne dobe probiha soud s tremi chatari, kterym dal soudni vypoved). Tvrdi, ze pozemek je jeho, ze si na nem muze delat co chce, a ze vsichni maji sve chaty zbourat a odvezt. Navic zacal zivot chatarum zneprijemnovat takovym zpusobem (rozkopavani okapu, zasypani odpadovych struh, zakaz sekani travy, rozrezani rebriku, sproste nadavky a nezakryte vyhrozovani smrti ci zapalenim chat), ze pobyt na chate v jeho pritomnosti snese jen opravdu otrly charakter. Chata se pro nas tak stala prakticky neobyvatelnou a bojime se, co kdyz mu da soud za pravdu a prinuti chatare opravdu zbourat sve chaty a pozemek opustit. A to uz nemluvim o tom, jak se chranit proti jeho neustaly konfrontacim a soustavnemu zneprijemnovani zivota.

Pane Culiku, co jsme udelali spatne, ze o nas majetek ted prichazime? Jak jsme mohli vedet, ze ac se Statni lesy vzdy vydavaly za majitele lesniho pozemku, byl tam pred nimi v roce 1948 jiny majitel? Copak nase pravo na majetek nic neznamena? Dovedete si predstavit ten pocit bezmoci a zoufalstvi, ktery mnohy z chataru ted citi? Myslite si, ze ti, co horuji pro vsemozne restituce se zamysleji i nad tim, kolik zla a zmaru mohou jejich rozhodnuti take zpusobit?

Nemyslim si, ze by restituce byly spatne a nezavrhuji je apriori. Ale lidske spolecenstvi je prilis slozite na to, aby se jeho historie dala jednoduse naprimovat a opravdu by se vic casu melo venovat premysleni o tom, zda ve jmenu dobre veci nerozsevame vic zla a bolu.