Bývalí emigranti, nestydové, se nehorázně domáhají svého !

Jde o majetek, který byl za komunistů ukraden té kategorii tehdy československých občanů, kteří po únoru 1948 emigrovali, většinou ilegálně, byli za to postaveni mimo zákon a stát si přivlastnil co měli, od obrazů až po matrace. A ted' aspoň něco z toho ted už bývalí emigranti chtějí zpátky. Zdaleka ne všichni a určitě ne především. A o to mi jde. Tím spíše, že osobně jsem nic neměl a nic nechci, ale zároveň jsem emigrantem byl od první chvíle a tedy dvaačtyřicet let. A rád se k tomu osudu hlásím. Proč ? Poněvadž (a ve vší skromnosti) jsme my emigranti, rozhodně naše část zvaná politická emigrace, pro věc svobodného Československa něco podstatného v tom půlstoletí doma vládnoucí totality přece jen udělali. Omezím se na to nejpodstatnější: svými postupně budovanými styky a činností ve vlivných politických, kulturních, mediálních, publikačních a i v hospodářských oblastech ve všech myslitelných částech naší planety jsme my vyvrženci přispěli k tomu, že Československo - navzdory antidemokratickému, cizí velmoci zcela poplatnému, často vražednému režimu - zůstalo na mapě civilizovaného světa. Podařilo se nám do značné míry přesvědčit veřejné mínění na západ od železné opony, že tento režim nebyl ztotožňován se skutečným, jakkoli umlčovaným, všestranně znásilňovaným míněním a společenskými tužbami české a slovenské společnosti. Chceme snad za to něco, třeba právě navrácení majetku, který zcela nesporně byl ukraden ? To je hrubá urážka nás všech bývalých emigrantů ! I jen myšlenka takovéto spojitosti je nepřijatelná. Pokud tu nějaké zásluhy jsou, pak se za ně dávají řády a medaile, nějaké jsme také opravdu dostali, slušně poděkovali, a tím celá záležitost skončila. Bývalí emigranti se domáhají svého, komunisty jim zcizeného majetku přesně v duchu těch principů, jimiž se po půlstoletí řídili v úsilí o obnovu svobody, demokracie a právního řádu v zemi, v níž se narodili a k níž se hlásí. Nedávno sněmovna parlamentu České republiky rozhodla (někteří poslanci prý s krvácejícím srdcem) takto: kdo byl, ale už není českým občanem, a nesporně byl okraden o to co měl, nárok na restituce nemá. Zcela bez ohledu na to, že toho občanství ho zbavil bolševický režim, a třeba také na to, zda tím občanem vůbec být může vzhledem k občanství po desítkách let v cizině nabytému a jež dvojí občanství nedovoluje. Taková je situace pomalu deset let po radikální přestavbě státu ve stát demokratický. Porušuje se tak všeobecně uznávaná a Výborem pro lidská práva OSN vyhlášená antidiskriminační klauzule dohody o občanských a politických právech. To samozřejmě nezůstane a už nezůstalo, bez povšimnutí ve vrcholných mezinárodních institucích. Škoda pro tento stát nepoměrně větší než nějaký navrácený barák. Zmýlená neplatí. Tím méně výmluvy, jako, aspoň podle pana vícepremiéra Rychetského, že by v kladném řešení celé věci došlo k “nesmírnému množství sporů uvnitř rodin.” Nechť tuto starost laskavě přenechá nám. A ať už nám nikdo, prosím pěkně, neříká krajani, či dokonce krajánci. Jsme Češi žijící v cizině, poněvadž nás k tomu komunisté dohnali. Zároveň nejeden z nás žije teď zde a tady. Z vlastní svobodné vůle. A rád.