Výbor Spojených národů pro lidská práva

Nález ze dne 19. července 1995.

Názor výboru pro lidská práva, pokud jde o článek 5 JUDr(4) Opčního protokolu Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen Protokol). Jedná se o podání 516/1992 paní Alinou Šimůnkovou, paní Dagmar Hastings Tužilovou a panem Josefem Procházkou. Údajně poškození: Podatelé a pan Jaroslav Šimůnek, manžel paní Šimůnkové. Stát, o který jde: Česká republika, (dale jen Stát).

Podmínky občanství a trvalého pobytu k restituci nebo odškodnění za konfiskovaný majetek jsou v rozporu s protidiskriminačním článkem 26 Mezinarodního paktu o občanských a politických právech (dále jen Úmluva)– Šimůnek a spol. proti České republice.

1. Podatelé jsou Alina Šimůnková, která jedná svým jménem a jménem svého manžela Jaroslava Šimůnka, Dagmar Tužilová Hastings a Josef Procházka, kteří bydlí v Kanadě a ve Švýcarsku. Považují se za poškozené porušením svých lidských práv Českou republikou. Úmluva byla ratifikována Československem dne 23. prosince 1975. Protokol je pro Českou republiku platný od 12. června 1991. Fakta jak je podatelé uvedli:

2.1 Alina Šimůnková, polská občanka, narozena 1960 a Jaroslav Šimůnek, český občan, bydlí v Ontariu v Kanadě. Tvrdí, že byli nuceni opustit Československo v roce 1987 pod nátlakem policie komunistického režimu. Podle zákonů tehdy platných byl jejich majetek zabaven. Po pádu komunistické vlády 17. listopadu 1989 české úřady prohlásily, že Češi v exilu budou rehabilitováni, pokud jde o rozsudky za zločiny a jejich majetek že bude navrácen.

2.2 V červenci 1990 se pan a paní Šimůnkovi vrátili do Československa, aby podali žádost o navrácení svého majetku, který byl zabaven Okresním národním výborem, státním orgánem v Jablonci. Ukázalo se však, že v období mezi zářím 1989 a únorem 1990 veškerý jejich majetek i osobní věci byly oceněny a Okresním narodním výborem prodány v dražbě. Neprodejné věci byly zničeny. 13. února 1990 byly nemovitosti podatelů převedeny na Jablonecké sklárny, u kterých byl pan Jaroslav Šimůnek dvacet let zaměstnán.

2.3 Po podání stížnosti u Okresního národního výboru bylo svoláno rozhodčí řízení na 18. červenec 1990 za přítomnosti podatelů, jejich svědků a zástupců továrny. Zástupci továrny popřeli, že by převod byl protiprávní. Nato podatelé požádali úřad Okresního prokurátora o vyšetření té věci s tím, že převod jejich majetku byl protiprávní, protože byl proveden bez soudního rozsudku nebo soudního řízení, u kterého by byli jako strana přítomni. 17. září 1990 odbor trestního vyšetřovaní státní policie zahájil vyšetřovaní. Ve své zprávě z 29. listopadu 1990 uvedl, že nebylo zjištěno žádné porušení (tehdy) platných předpisů, a že stížnost podatelů má být zamítnuta, protože vláda ještě neupravila předchozí zákony.

2.4 Dne 2. února 1991 přijala vláda České a slovenské federativní republiky zákon č. 87/91 s účiností od 1. dubna 1991, jenž potvrzuje rehabilitaci českých občanů, kteří opustili zemi pod komunistickým nátlakem a uvádí podmínky pro navrácení majetku nebo odškodnění v §3, odstavci 1 zákona, za kterých ti, kterým majetek propadl statu v případech uvedených v §6, jsou opravněni k tomu, aby jim byl majetek navrácen ale jen jsou-li občany České a slovenské federativní republiky a mají trvalý pobyt na jejím území.

2.5 Podle §5, odstavce 1 zákona, každý kdo je v nezákonném držení majetku jej navratí opravněnému majiteli, potom co on jej k tomu písemně vyzve, prokáže opravněnost své žadosti a ukáže, jakým způsobem byl majetek převeden na stát. Podle odstavce 2 musí být žádost o navrácení podána držiteli do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona. Jestliže držitel majetku žádosti nevyhoví, opravněný majitel může podat žadost k příslušnému soudu do jednoho roku ode dne úcinnosti zákona (odstavec 4).

2.6 Pokud jde o vyčerpání domácích cest k nápravě, podatelé nepodali žaloby na navrácení majetku k místním soudům, jak vyžaduje §5, odst.4 zákona. Z jejich podání vyplývá, že se domnívají, že tato cesta je zbytečná, protože nesplňují podmínky §3, odst. 1. Alina Šimůnková dodává, že podali stížnosti obecním, krajským a federálním úřadům bez výsledku. Uvádí také, že poslední korespondence je dopis z kanceláře prezidenta republiky s datem 16. června 1992, v kterém je podateli sděleno, že kancelář prezidenta nemůže do věci zasahovat, a že jen soudy jsou příslušné ve věci rozhodovat. Další korespondence podatelky zůstala bez odpovědi.

2.7 Dagmar Hastings Tužilová, která získala americké občanství sňatkem a nyní bydlí ve Švýcarsku, emigrovala z Československa v roce 1968. 21. května 1974 byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu odnětí svobody a k propadnutí majetku, protože “nezákonně emigrovala” z Československa. Její majetek, 5/18 rodinné nemovitosti v Plzni, je ted v držení Domovní správy v tomto městě.

2.8 Rozhodnutím Okresního soudu v Plzni z 4. října 1990, byla Dagmar Hastings Tužilová rehabilitována; předchozí rozsudek Okresního soudu, stejně jako všechna rozhodnutí v této věci, byla zrušena. Všechny její následující žádosti k příslušným úřadům a žádost k Domovní správě v Plzni, aby bylo zahájeno jednání o vrácení jejího majetku však zůstaly bez výsledku.

2.9 Domovní správa souhlasila na jaře 1992, že na ni převede 5/18 domu s podmínkou, že státní notářství dá souhlas k zapsání této transakce. Státní notářství však dosud odmítá převod zapsat.. Na začátku roku 1993 Okresní soud potvrdil rozhodnutí notářství (Věc č. 11 Co. 409/92). Podatelka byla informována, že se prostřednictvím Okresního soudu může odvolat k vrchnímu soudu. Odvolání k vrchnímu soudu podala dne 7. května 1993 ale do 20. ledna 1994 nebylo v této věci učiněno žádné rozhodnutí .

2.10 Dne 16. března 1992 Dagmar Hastings Tužilová zaalovala Domovní správu podle §5, odst. 4 zákona. Dne 25. května Okresní soud žalobu zamítl s tím, že jako americká občanka, bydlící ve Švýcarsku nemá nárok na vrácení majetku podle §3, odst. 1 zákona 87/91. Podatelka uvádí, že jakékoliv odvolání proti tomuto rozsudku by bylo bezvýsledné.

2.11 Josef Procházka je český občan narozený roku 1920, nyní bydlící ve Švýcarsku . V roce 1968 uprchl z Československa se ženou a dvěma syny. V bývalém Československu vlastnil dům s dvěma třípokojovými byty a se zahradou a dalším kusem půdy. Na začátku roku 1969 daroval svůj majetek řádnou formou a se souhlasem úřadů, svému otci. Rozsudkem Okresního soudu z července a září 1971 byl on, jeho žena a jeho synové odsouzeni k trestu odnětí svobody, protože “nezákonně emigrovali” z Československa. V roce 1973 jeho otec zemřel; v poslední vůli, která byla úředně uznána za platnou, podatelovi synové zdědili dům a ostatní nemovitosti.

2.12 V roce 1974 soud nařídil konfiskaci podatelova majetku, protože on a jeho rodina “nezákonně emigrovali,” i když před několika lety úřady uznaly platnost převodu podatelova majetku na jeho otce. V prosinci 1974 byl dům se zahradou prodán, podle podatele za směšně nízkou cenu, vysokému činiteli komunistické strany.

2.13 Rozhodnutím z 26. zaří 1990 a 31. ledna 1991 Okresní soud v Ústí nad Labem zrušil odsouzení podatele a jeho synů za uvedené trestné činy a to se zpětnou platností. To znamená, že soudní rozsudky z roku 1971 a 1974 (viz odstavec 2.11 a 2.12) byly prohlášeny za neplatné.

Stížnost:

3.1 Alina a Jaroslav Šimůnkovi tvrdí, že podmínky zákona 87/1991 nezákonně diskriminují, protože se zákon týká jen “čistých Čechů, kteří bydlí v České a slovenské federativní republice.” Ti, kteří uprchli ze země, byli přinuceni do exilu bývalým komunistickým režimem, musí mít trvalé bydliště v Československu, aby byli oprávněni k navrácení majetku nebo k odškodnění. Alina Šimůnková, která bydlela a pracovala v Československu po osm let, by vůbec nebyla oprávněna k restituci pro její polské občanství. Podatelé tvrdí, že zákon ve skutečnosti potvrzuje právoplatnost bývalých komunistických praktik, protože více než 80% zabaveného majetku patří osobám, které nesplňují tyto přísné požadavky.

3.2 Alina Šimůnkova prohlašuje, že zákonné podmínky pro vrácení majetku představuí diskriminaci na základě politického nebo naboženského přesvědčení aniž by však své tvrzení doložila.

3.3 Dagmar Hastings Tužilová tvrdí, že podmínky zákona 87/1991 jsou nezákonně diskriminující, v rozporu s článkem č. 26 Úmluvy.

3.4 Josef Procházka dále tvrdí, že je obětí diskriminujících ustanovení zákona 87 /1991; dodává, že protože soud rozhodl se zpětnou platností, že zabavení je neexistující a neplatné, zákon se na něj vůbec nevztahuje, protože nikdy neztratil zákonné vlastnictví svého majetku, takže žadná “restituce” jeho majetku nepřichází v úvahu.

Rozhodnutí komise o přijetí stížnosti:

4.1 Dne 26. října 1994 byl odeslán dotaz Státu podle pravidla č. 91 Komise pro lidská práva. Od Státu nepřišla žadná odpověd podle pravidla 91 ani potom, co byla odeslána upomínka. Podatelé byli též požádáni o několik vysvětlení: této žádosti vyhověli dopisem z 25. listopadu 1993 (Alina a Jaroslav Šimůnkovi), z 3. prosince 1993 a 11/12 1994 (Josef Procházka) a 19. ledna 1994 (Dagmar Hastings Tužilová).

4.2 Při svém 51. zasedání Výbor uvažoval o přípustnosti jednání. S politováním zjstil, že Stát neposkytl žadné informace ani názory o přípustnosti jednání. Bez ohledu na to, že není spolupráce Státu, Výbor nadále zjišťoval, zda byly splněny podmínky pro přijetí stížnosti podle Protokolu.

4.3 Výbor zjistil, že k zabavení a prodeji majetku Československými úřady došlo v sedmdesatých a osmdesatých letech. Bez ohledu na to, že se tyto události staly předtím, než Protokol vešel v České republice v platnost, Výbor uvedl, že právo na majetek, samo o sobě, není chráněno Úmluvou.

4.4 Výbor však zjistil, že podatelé si stěžovali na diskriminační účinky ustanovení zákona 87/1991 v tom, že platí jen pro ty osoby, které byly zbaveny majetku předchozím režimem, a které nyní mají trvalý pobyt na území České republiky a jsou českými občany. Otázka před Výborem tedy byla, zda zákon může být považován za diskriminační podle článku 26 Úmluvy.

4.5 Výbor zjistil, že závazky Státu podle Úmluvy platí ode dne účinnosti. Jinou věcí je od kdy je Výbor kompetentní k tomu, aby projednával údajná porušení Protokolu Úmluvy. V své pravomoci podle Protokolu Komise vždy trvala na tom, že nemůže posuzovat údajná porušení Úmluvy, která se stala před tím, než Protokol nabyl účinnosti pro Stát, jestliže ovšem porušení nepokračují i po účinnosti Protokolu. Porušení, která pokračují je třeba posuzovat jako potvrzení předchozího porušení Protokolu bud činem nebo jeho důsledkem.

4.6 I když podatelům v této věci byly rozsudky zrušeny českými soudy, oni stale tvrdí, že zákon 87/1991 je diskriminuje v tom, že dvě strany (pan a paní Šimůnkovi; paní Hastings Tužilová) jej nemohou použít, protože nejsou čeští občané nebo nemají trvalý pobyt v České republice, a že v případě třetího žadatele (pana Procházky) zákon se na jeho situaci vůbec neměl vztahovat.

5. 22. července 1994 Výbor pro lidská práva tedy rozhodl, že žádost je přípustná, protože může vznést otázky podle článku 14, odst. 6 a článku 26 Úmluvy.

Vysvětlení Státu:

6.1 V podání z 12. prosince 1994 Stát tvrdí, že zákon nediskriminuje. Upozorňuje Výbor, že podle článku 11, odst. 2 Listiny zakladních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, “....zákon může určit, že některé věci mohou vlastnit jen občané nebo právní osoby, mající sídlo v České republice.”

6.2 Stát potvrzuje svůj závazek vyhovět žádostem o majetek restitucemi majetků osobám poškozeným v období od 25. února 1948 až do 1. ledna 1990. I když je třeba stanovit určitá kritéria pro restituci zabavených majetků, účelem těchto požadavků není poškození lidských práv. Česká republika nemůže a nebude nikomu diktovat kde má žít. Restituce zabaveného majetku je velice složitá věc, která nikdy předtím nebyla uskutečněna a proto se od ní nemůže očekávat, že napraví veškeré škody, a že uspokojí všechny lidi, kterým komunistický režim uškodil.

7.1 Pokud jde o podaní paní Aliny Šimůnkové, Stát tvrdí, že doklady jí podané nedefinují její žadost dostatecně jasně. Z jejího podání je vidno, že pan Šimůnek byl pravděpodobně vězněn státní policií. Přesto není jasné, zda byl jen ve vazbě nebo skutečně odsouzen k trestu odnětí svobody. Pokud jde o zabavení majetku pana a paní Šimůnkových, podání nepopisuje proces, na základě něhož byli zbaveni svých majetkových práv. Jestliže byl pan Šimůnek odsouzen pro trestný čin uvedený v §2 nebo v §4 zákona 119/1990 o soudní rehabilitaci, doplněném dalšími ustanoveními, pak by mohl požadovat rehabilitaci podle zákona nebo o revizi postupu a v období tří let ode dne, kdy vstoupil v platnost soudní rozsudek o jeho rehabilitaci, požádat oddělení pro odškodnění Ministerstva spravedlnosti České republiky o odškodnění podle §23 tohoto zákona. Jestliže byl pan Šimůnek protizákonně zbaven své osobní svobody a jeho majetek byl zabaven mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 pro trestný čin uvedený v §2 a §4 zákona ale soudní proces proti němu nebyl zahájen, mohl by požádat o odškodnění na základě soudního rozhodnutí vydaného na žádost poškozených a doložit svou žádost doklady, které má k dispozici nebo které jeho právní zástupce obdrží z archivů Ministerstva vnitra České republiky.

7.2 Pokud jde o restituci propadlého majetku, Stát došel podle podání k závěru, že Alina a Jaroslav Šimůnkovi nevyhovují podmínkam §3, odst. 1 zákona 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích, tedy občanství České a slovenské federalní republiky a trvalému pobytu na jejím území. Proto nemohou být uznáni za osoby oprávněné k restituci. Napráva by byla možná jen tehdy, kdyby alespoň jeden z nich vyhověl oběma podmínkam a požádal o restituci do 6 měsíců od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích ( t.j. do konce září 1991).

8.1 Pokud jde o podání paní Dagmar Hastings Tužilové, Stát vysvětluje, že paní Dagmar Hastings Tužilová žádá o navrácení 5/18 domu č. 2214 v Čechově ulici č. 61 v Plzni, které jí byly zabaveny na základě rozhodnutí Okresního soudu v Plzni ze dne 21. května 1974, kterým byla odsouzena pro trestný čin nezákonné emigrace podle §109 (2 ) trestního zákona. Byla rehabilitována podle zákona 119/1990 o soudních rehabilitacích rozhodnutím plzeňského Okresního soudu ze dne 4. října 1990. Zažádala o navrácení svého podílu na nemovitosti v Plzni podle zákona 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích. Paní Hastings Tužilová uzavřela dohodu o vydání majetku s Domovní správou v Plzni, kterou Státní notářství odmítlo zapsat, protože nevyhověla podmínkám uvedeným v §3 (1) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

8.2 Paní Hastings Tužilová, ačkoliv byla rehabilitována podle zákona o soudních rehabilitacích, nemůže být považována za oprávněnou osobu podle §19 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože k datu, kdy žádala nevyhovovala požadavkům §3 (1) zmíněného zákona, t.j. požadavku občanství České a slovenské federativní republiky a trvalého pobytu na jejím území. K tomu ještě nesplnila požadavky v rozhodném období určeném v §5 (2) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Paní Hastings Tužilová získala české občanství a přihlásila se k trvalému pobytu dne 30. zaří 1992.

8.3 §20 (3) zákona o mimosoudních rehabilitacích stanovuje, že zákonná lhůta pro podání žádosti o restituci na základě zabavení, které bylo prohlášeno za neplatné potom co vstoupil v platnost zákon o mimosoudních rehabilitacích, začíná v den, kdy zrušení nabylo platnosti. Toto ustanovení však nemůže být použito v případě paní Hastings Tužilové, protože její soudní rehabilitace vstoupila v platnost dne 9. října 1990, t.j. předtím, než vstoupil v platnost zákon 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích (dne 1. dubna 1991).

9.1 Pokud jde o podání pana Procházky, Stát uvádí, že §3 zákona 87/1991 o mimosoudních rehabilitacích určuje kdo je oprávněnou osobou, t.j. osobou, která může v zákonné lhůtě žádat o navrácení majetku nebo o odškodnění. Žadatelé, kteří neobdrželi občanství České a slovenské federativní republiky a nebyli zapsáni k trvalému pobytu před koncem zákonné lhůty určené k podání žádostí (t.j. před 1. říjnem 1991 pro žadatele o navrácení majetku a před 1. dubnem 1992 pro žadatele o odškodnění) nejsou považováni za osoby oprávněné.

9.2 O podání pana Procházky došel Stát k zavěru, že majetek přešel na stát podle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z roku 1974, který prohlásil darovací smlouvu za neplatnou, protože dárce opustil území bývalé Československé socialistické republiky. Těmito případy se zabývá §6 (1) (f) zákona o mimosoudních rehabilitacích, který praví, že oprávněnou osobou je nabyvatel podle zrušené smlouvy, t.j. v tomto případě je oprávněnou osobou otec pana Procházky, který nebyl uveden. Tedy osoby, na které se vztahuje rozsudek zabavení, zrušený podle zákona 119/1990 o soudních rehabilitacích, nemohou být považovány za oprávněné osoby, jak se pan Procházka mylně domnívá.

9.3 Vzhledem k tomu, že výše zmíněný otec pana Procházky zemřel dříve, než zákon o mimosoudních rehabilitacích vešel v platnost, opravněnými osobami jsou dědici ze závěti, synové pana Procházky Josef a Jiří, pokud byli občany České a slovenské federativní republiky a měli trvalý pobyt na jejím území. To, že byli rehabilitováni nemá v tomto případě žadný význam. Z podání pana Procházky Stát vyvozuje, že Josef Procházka a Jiří Procházka jsou českými občany ale žijí ve Švýcarsku a že nepožádali o trvalý pobyt v České republice.

Poznámky podatelů k vývodům Státu:

10.1 Dopisem z 21. února 1995 Alina a Jaroslav Šimůnkovi namítají, že Stát neodpověděl na body v jejich podání, zvlašť na to, že zákon 87/1991 není v souladu s požadavkem nediskriminace článku 26 Úmluvy. Uvádí, že čeští partajníci (hard-liners) jsou stále u moci a nemají zájem na restitucích zabavených majetků, protože sami se ze zabavených majetků obohatili. Správné restituční zákony mají být postaveny na demokratických zásadách a nemají dovolit omezení, která by vylučovala bývalé české občany a české občany žijící v zahraničí.

10.2 Dopisem z 12. června 1995 pan Procházka informoval Komisi, že Okresní soud rozhodl dne 12. dubna 1995, že pozemek, který zdědil po otci, mu bude vydán (viz odst. 2.11).

10.3 Paní Hastings Tužilová nepodala žádné připomínky do doby, kdy Komise jednala o této věci.

Přezkoumaní věci:

11.1 Výbor pro lidská práva zvážil tato podání ve světle všech informací, kterých se mu dostalo od stran, jak je uvedeno v Protokolu v článku 5, odst. 1.

11.2 Bylo rozhodnuto, že tato podání mohou být projednána jen pokud jde o body v článku 14, odst. 6 a článku 26 Úmluvy. Pokud jde o článek 14, odst. 6, Komise shledala, že podatelé svou stížnost dostatecně neprokázali, a že podle informací, které má, neshledává žádné porušení.

11.3 Jak už Výbor předtím vysvětlil ve svém rozhodnutí o přípustnosti (viz odst. 4.3), právo na majetek, jako takové není chráněno Úmluvou, ale zabavení soukromého majetku nebo nezaplacení odškodného Státem za takové zabavení by přesto mohlo být porušením Úmluvy, je-li tento čin nebo opomenutí založeno na diskriminaci, na porušení článku 26 Úmluvy.

11.4 Otázka před Výborem je, zda uplatnění zákona 87/1991 vůči podatelům bylo porušením jejich práv k rovnosti před zákonem a k rovné zákonné ochraně. Podatelé uvádějí, že tento zákon ve skutečnosti potvrzuje předchozí diskriminační zabavování . Komise zjišťuje, že se zde nejedná o samotné zabavování ale o to, že jim byla odepřena náprava, zatímco ostatní žadatelé své majetky nebo odškodnění za ně dostali.

11.5 V těchto případech byli podatelé postiženi a vyloučeni podmínkami v zákoně 87/1991, podle kterých žadatelé mají být českými občany, bydlícími na území České republiky. Otázka před Výborem tedy je, zda tyto podmínky k restituci nebo odškodnění jsou v souladu s požadavkem nediskriminace článku 26 Úmluvy. V této souvislosti Výbor znovu uvádí svůj právní názor, že ne každý rozdíl v jednání může být považován za diskriminaci podle článku 26 Úmluvy. Rozdílnost, která vyhovuje podmínkám Úmluvy a je založena na rozumných základech není zakázanou diskriminací ve smyslu článku 26.

11.6 Při zkoumání, zda podmínky pro restituci nebo odškodnění jsou v souladu s Úmluvou musí Výbor zvážit všechny příslušné činitele, vcetně původního vlastnictví majetku podatelů a okolnosti zabavení. Stát sám přiznává, že zabavování bylo diskrminační, a z toho důvodu byly schváleny zákony, upravující způsob restituce. Výbor podotýká, že takové zákony nesmějí diskriminovat mezi obětmi dřívějších konfiskací, protože všechny oběti mají nárok na odčinění bez libovolného rozlišovaní. S vědomím toho, že původní vlastnictví majetků podatelů nebylo podmíněno občanstvím nebo místem pobytu, Výbor zjistil, že podmínky občanství a pobytu v zákoně 87/1991 jsou neopodstatněné. V této souvislosti Výbor uvádí, že Stát nepodal žádné důvody, které by tato omezení ospravedlnily. K tomu ještě uvedl, že podatelé a mnozí jiní v jejich situaci, opustili Československo pro své politické přesvědčení, a že jejich majetek byl zabaven buď pro jejich politické přesvědčení nebo pro to, že se ze země vystěhovali. Tyto oběti politického pronásledování hledaly pobyt a občanství v jiných zemích. Vezmeme-li v úvahu, že Stát sám je odpovědný za odchod podatelů, bylo by neslučitelné s Úmluvou žádat po nich, aby se natrvalo do země vrátili jako podmínku k navrácení jejich majetku nebo k odpovídajícímu odškodnění.

11.7 Stát namítá, že nejde o porušení Úmluvy, protože čeští a slovenští zákonodárci neměli v úmyslu nikoho diskriminovat, když schvalovali zákon 87/1991. Výbor je však toho názoru, že úmysl legislativy není sám o sobě rozhodující k určení, byl-li článek 26 Úmluvy porušen. Politicky motivované rozlišovaní může sotva být v souladu s článkem 26 ale i čin, který není motivován politicky může být v rozporu s článkem 26, jestliže jeho dopad je diskriminační.

11.8 Ve světle těchto úvah Výbor rozhodl, že zákon 87/1991 měl ten účinek na podatele, že poškodil jejich práva podle článku 26.

12.1 Výbor pro lidská práva, jednaje podle článku 5, odst. 4 Protokolu, je toho názoru, že odepření restituce nebo kompenzace podatelům je porušením článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

12.2 Podle článku 2, odst. 3 (a) Úmluvy ma Stát povinnost, aby poskytl podatelům účinnou nápravu, což může být kompenzace, jestliže majetek, o který se jedná nemůže být navrácen. Pokud, jak se zdá, částečná restituce majetku pana Procházky byla nebo bude brzy uskutecněna, (viz odst. 10.2), Výbor vítá tento krok, o kterém se domnívá, že je to čáastečné vyhovění těmto názorům. Výbor také vybízí Stát, aby revidoval příslušné zákony a zajistil, aby ani zákon, ani jeho uplatnění nebyly diskriminační.

12.3 Uvědomíme-li si, že Stát, tím, že se stal úcastníkem Protokolu, uznal kompetenci Výboru, aby rozhodl, zda byla Úmluva porušena či nikoliv, a že se podle článku 2 Paktu Stát zavázal, že zajistí všem osobám na svém území a osobám. nad kterými má jurisdikci, práva uvedená v Úmluvě a že zajistí účinnou a efektivní nápravu v případě, že se zjistí porušení, Výbor žádá, aby dostal od Státu během 90 dní zprávu o tom co se podniklo, aby se prosadil názor Výboru.

Článek 26 Mezinarodního paktu o občanských a politických právech: Všichni lidé si jsou rovni před zákonem a mají nárok bez jakékoliv diskriminace na stejnou ochranu ze zákona. V tom smyslu zákon zakáže jakoukoliv diskriminaci a zaručí všem lidem rovnou a účinnou ochranu před diskriminací na jakémkoliv základě, jako je rasa, barva, pohlaví, řeč, náboženství, politický nebo jiný nazor, národní nebo sociální původ, status majetku, narození nebo jiný stav.

Přeložil Jan Sammer.