USNaMaR Navrácení majetku, restituce
IV. ÚS 126/94
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatelů MUDr. J. K., CSc.
a MUDr. N. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18
Co 426/93-51, ze dne 5. 11. 1993, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 217/91, ze
dne 1. 12. l992, byl zamítnut návrh stěžovatelů směřující proti
JUDr. J. H. a Obvodnímu úřadu pro Prahu 6 na určení, že
stěžovatelé jsou oprávněnými vlastníky rodinného domu č. 110 v P.,
se stavební parcelou č. 1984 a parcelami 1985 a 1986, zapsanými na
listu vlastnictví č. l7 Státní geodézie.
K odvolání stěžovatelů pak ve věci rozhodoval Městský soud
v Praze, který svým rozsudkem, sp. zn. 18 Co 426/93, ze dne 5.
11. l993, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vztahu k prvému
žalovanému - JUDr. H., ve vztahu k druhému žalovanému - Obvodnímu
úřadu pro Prahu 6, pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení
zastavil. Vycházel ze závěru, že zrušení trestního rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T l8/81, ze dne 11. 2.
l981 ( jímž byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění
republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku)
ex lege - ze zákona č. 119/1990 Sb. neznamenalo, jak se
stěžovatelé domnívají, automatickou restituci majetku, respektive
přímou obnovu, jejich vlastnického práva ke shora označeným
nemovitostem.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali
stěžovatelé ústavní stížnost, v níž polemizují se závěry soudu
uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. V úvodu své ústavní
stížnosti stěžovatelé uvádí, že právní zásada každého právního
a demokratického státu musí trvat na postulátu ústavou zaručené
rovnosti lidí před zákonem , a proto musí být - právě z titulu
této ústavní rovnosti - zaručena náprava všech křivd spáchaných
komunistickým režimem. Všem nevinně postiženým lidem - a nejen
některým - musí být proto jejich protiprávně jim odejmutý majetek
vrácen in natura (pokud majetek fyzicky existuje), a to bez ohledu
na to, kdo takový majetek v současné době drží, neboť podle
základních právních zásad z trestného činu nikomu právo vzniknout
nemůže. V právním státě jiné možnosti není, tuto možnost však
napadený rozsudek nevzal, podle jejich názoru, v úvahu.
Stěžovatelé se domnívají, že k restituci jejich majetku došlo
přímo ze zákona č. 119/1990 Sb., na jehož podkladě byl zrušen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 18/81, včetně
výroku o trestu propadnutí majetku, a to k datu vydání uvedeného
rozhodnutí. Trestní rozsudek byl tedy zrušen s účinky ex tunc,
což, podle názoru stěžovatelů, v právním státě nemůže znamenat nic
jiného, než že se vlastnická práva k předmětným nemovitostem
"znovu právně ustanovila", akt teroru a právní zvůle byl tím
odstraněn a zrušen, čímž zanikla i jakákoliv práva jiných osob,
a tedy i zdánlivé vlastnické právo JUDr. H.. Jak Obvodní soud pro
Prahu 6, tak Městský soud v Praze, nevzali ve svých rozhodnutích
na vědomí pravomocné a vykonatelné zrušení zabavovacího rozsudku,
a tím fakticky zabavovací rozsudek uvedli znovu do právní funkce
a porušili tak účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, uvedený v jeho ustanovení § 1. Účelem tohoto
zákona nemohlo být jen formální zrušení rozsudků bez současného
zrušení jejich materiální náplně, a proto jejich zrušením nemohlo
nastat nic jiného, než návrat v předcházející stav. Nejde tedy,
podle jejich názoru, v pravém slova smyslu ani o žádnou restituci
majetku, protože právně ani k jeho žádnému zabavení nedošlo,
soudní řízení bylo retroaktivně zastaveno bez jakéhokoliv dotčení
vlastnického práva stěžovatelů k jejich nemovitostem. Poukazují
dále na ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. a v této
souvislosti uvádějí, že Městský soud v Praze přehlédl skutečnost,
že celý § 23 nese název "odškodnění" a dovozují, že" "odškodnění"
a "návrat v právní stav existující před vydáním zrušených
zabavovacích rozsudků" mají rozdílný materielně právní význam,
který nelze slučovat, ani zaměňovat. Kromě toho poukazují na to,
že v ustanovení § 23 odstavec 2 citovaného zákona se výslovně
uvádí, že výroky trestních rozsudků o propadnutí majetku byly
zrušeny. Právně tedy neexistují a stěžovatelé jsou toho názoru, že
s ohledem na to, že tyto výroky byly zákonem zrušeny ex tunc,
právně nikdy neexistovaly, a proto nemohly existovat, ani
neexistují žádné právní důsledky na nich spočívající nebo se o ně
opírající. Pojem "odškodnění", který určuje charakter nebo
vlastnosti § 23 citovaného zákona, je proto, podle jejich názoru,
možno vykládat jen tak, že jde o náhradu škody, která vznikla
stěžovatelům jako vlastníkům předmětných nemovitostí tím, že je
někdo třetí, v daném případě JUDr. H., po řadu roků bez jejich
souhlasu a bez náhrady užíval. Městský soud v Praze, podle jejich
názoru, nesprávně aplikoval při posuzování jejich případu zákon č.
87/1991 Sb., jakákoliv působnost zákona č. 87/1991 Sb. a jeho
úvahy o povinných a oprávněných osobách, trvalém pobytu
stěžovatelů na území České republiky a jiných jeho ustanoveních
v dané věci nemá žádné opory v zákoně a je v rozporu s čl. 10
Ústavy ČR. Podle jejich názoru napadený rozsudek ve svých
důsledcích neznamená nic jiného než znovupotvrzení zákonem č.
119/1990 Sb. zrušených protiprávních zabavovacích rozsudků
a jejich faktické legalizování, fakticky ruší § 1 zákona č.
119/90 Sb. a § 2 odst. l písm. d) téhož zákona a dostává se tak do
rozporu s čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, Rezoluce 217
(III) Valného shromáždění Spojených národů z 10. prosince l948,
s čl. l Dodatkového protokolu ke Konvenci k ochraně lidských práv
a základních svobod Evropské rady, přijatého v Paříži dne 2O. 3.
l952 i s čl. 10 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odstavec
l Konvence k ochraně lidských práv a základních svobod Evropské
rady. Navrhli proto, aby Ústavní soud buď sám určil, že
stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí, anebo rozhodl
tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se zrušuje.
Současně s touto ústavní stížností pak stěžovatelé
s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhli
změnu zákona č. 87/1991 Sb. pro jeho faktickou protiústavnost.
Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení
§ 43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda nejsou dány důvody
pro odmítnutí ústavní stížnosti. Po seznámení se s obsahem spisu
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 217/1991, pak dospěl
k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně
neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice
s právními názory, které obecné soudy ve věci stěžovatelů zaujaly
a v zásadě rozvádí argumenty uváděné již v jejich odvolání proti
rozsudku soudu I. stupně, o kterém bylo rozhodnuto ústavní
stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, přitom
s jejich odvolacími námitkami se uvedený soud vypořádal. Jak plyne
z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel Městský soud v Praze ze
závěru, že zrušení trestního rozsudku, týkajícího se stěžovatelů,
ex lege neznamenalo automatickou restituci majetku, respektive
přímou obnovu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Ve svých závěrech vycházel uvedený soud z ustanovení § 23 odst.
2 zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že zákonem, který uvedené
ustanovení provádí, je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, přitom v jeho ustanoveních §§ 19 a 20 jde
o dokončení soudní rehabilitace, tzn., že při zrušení výroku
o propadnutí majetku, s platností ode dne vydání zrušeného
rozsudku, nastupují podle §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb. nároky
jimi upravené a nelze již v žádném případě uplatnit nároky jiné
(nárok vindikační, nárok na určení vlastnického práva),
potencionální nároky ex tunc byly tedy nahrazeny nároky nyní
založenými, a to konstrukcí nároku na vydání věci, resp. uzavření
dohody o vydání věci podle § 5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb. Jde
tedy o nově založený nárok, jako kdyby tehdy došlo platně
k přechodu vlastnického práva na stát a rehabilitovaná osoba musí
v tomto směru postupovat výhradně podle §§ 19 a 20 zákona č.
87/1991 Sb. Uvedená speciální zákonná úprava tak stanoví podmínky
uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu
propadnutí majetku a jedině touto cestou mohou rehabilitované
osoby své nároky uplatňovat. Z uvedených důvodů proto dospěl
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k závěru, že soud I.
stupně nepochybil, když zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé
těchto nároků domáhali nikoliv postupem podle zákona č. 87/1991
Sb., nýbrž žalobou směřující k určení vlastnického práva
k předmětným nemovitostem podle § 80 písmeno c) o.s.ř. Uvedl dále,
že za situace, kdy stěžovatelé nemají trvalý pobyt v České
republice a nesplňovali tak podmínku oprávněných osob ve smyslu
ustanovení § 3 odstavec l zákona č. 87/1991 Sb., by restituce
jejich majetku byla v rozporu se stávající zákonnou úpravou. Proto
rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k JUDr. J. H. jako věcně
správný potvrdil a ve vztahu k Obvodnímu úřadu v Praze 6, který
nemá samostatnou právní subjektivitu, a tedy ani způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř., pak rozsudek
soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil.
Ústavní soud, který, jak již vyslovil ve svých dřívějších
nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu,
že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy
stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není
oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, se věcí nejprve
zabýval z pohledu ustanovení § 43 zákona č. l82/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. Městský soud v Praze v posuzované věci
postupoval zcela v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., který sice
ve svém ustanovení § 2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní
rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 4. l948 do l. l. l990, týkající
se skutků spáchaných po 5. 5. l945 podle zákonů a jejich
ustanovení tam vyjmenovaných (mezi nimiž je i trestný čin opuštění
republiky podle § 109 zákona č. 140/1961 Sb., za který byli
stěžovatelé v roce l981 odsouzeni), jakož i všechna další
rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují
k datu, kdy byla vydána, zároveň však ve svém ustanovení § 23
odst. 2, pokud jde o podmínky uplatnění nároků vyplývajících ze
zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věcí nebo
zabrání věci, jakož i pokud jde o způsob náhrady a rozsah těchto
nároků, odkázal na zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je
zákon č. 87/1991 Sb., jehož "změnu" sice stěžovatelé zároveň
navrhli, tento zákon však ve svých ustanoveních §§ 19 a 20 pouze
provádí již zmíněné ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb., jehož zrušení však stěžovatelé nenavrhli. I když pak uvedené
ustanovení je zařazeno do oddílu 6 zákona označeného jako
odškodnění, není vzhledem k dikci tohoto ustanovení pochyb o tom,
že zde nejde o náhradu škody, ale o nárok restituční povahy,
s nímž nepochybně souvisí i vypořádání případných práv a nároků
třetích osob. Za tohoto stavu, kdy ani v postupu obecných soudů
v posuzované věci nebylo shledáno porušení ústavních principů
zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a kdy
navíc v daném případě je třeba také brát v úvahu i nález Ústavního
soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, jímž byla dnem l. 11. l994
v ustanovení § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. zrušena podmínka
trvalého pobytu na území ČR u oprávněných osob a stěžovatelé tedy
mohou své restituční nároky podle citovaného zákona nyní uplatnit,
pak Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost stěžovatelů
je zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle § 43 odst.
l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání
přípustné.
V Brně dne 23. ledna 1995