USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 148/95
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní
stížnosti V.W. a Z.M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze
dne 6. března 1995, sp. zn. 17 Co 227/94, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 1994, č. j.
4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí, a ve
věci s ústavní stížností spojeného návrhu na zrušení ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve kterých je
stanovena podmínka pro vydání věci "převzetí věci státem",
t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem podaným Ústavnímu soudu České republiky se
stěžovatelé domáhají přezkoumání ústavnosti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 6. března 1995, sp. zn. 17 Co 227/94, kterým
bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15.
února 1994, č. j. 4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání
nemovitostí.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a to z důvodu převodu nemovitostí na nabyvatele právními
předchůdci stěžovatelů kupní smlouvou, uzavřenou v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek. Jelikož nabyvatelem byla nestátní
organizace (spotřební družstvo), obecné soudy konstatovaly
nenaplnění podmínky vyžadované § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích pro aktivní legitimaci navrhovatele. Vědomi si
skutečnosti, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, vyžaduje k úspěšnému uplatnění práva na vydání věci její
přechod na stát, stěžovatelé jak v řízení před obecnými soudy, tak
v ústavní stížnosti argumentovali, resp. argumentují příbuzností
státního a družstevního vlastnictví v rozhodném období podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích.
II.
Podle preambule a podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
účelem uvedeného zákona je snaha zmírnit (a nikoli odstranit)
následky některých (a nikoli všech) majetkových a jiných křivd,
k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jelikož nebylo a není
v silách nově konstituovaného demokratického státu odstranit
všechny křivdy uvedeného období, nutno respektovat skutečnost, že
zákonodárce má v tzv. restitučním zákonodárství širší prostor
k odlišování, než je tomu v jiných oblastech. V dosavadní
judikatuře spatřuje Ústavní soud České republiky hranice tohoto
prostoru zejména v ústavně konformním vymezení subjektů (Pl. ÚS
3/94), resp. v respektování principu zákazu zpětné účinnosti
a principu rovnosti mezi zákonodárcem vymezenými skupinami
subjektů (Pl. ÚS 16/93).
Z uvedených důvodů nutno návrh na zrušení definičního znaku
oprávněné osoby, kterým je přechod věci v jejím vlastnictví nebo
ve vlastnictví jejích právních předchůdců na stát (§ 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) považovat za
zjevně neopodstatněný. Jelikož se od posouzení ústavnosti cit.
ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných
soudů, za zjevně neopodstatněný nutno označit i návrh na jejich
zrušení. Uvedený závěr je podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb. proto důvodem odmítnutí ústavní stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 21. června 1995