USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu 
 
                                               III. ÚS 148/95 
 
 
     Ústavní  soud   České  republiky  rozhodl   ve  věci  ústavní 
stížnosti V.W. a  Z.M., proti rozsudku Krajského soudu  v Brně, ze 
dne 6.  března 1995, sp. zn.  17 Co 227/94, kterým  bylo potvrzeno 
rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze  dne 15. února 1994, č. j. 
4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí, a ve 
věci s  ústavní stížností spojeného  návrhu na zrušení  ustanovení 
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve kterých je 
stanovena  podmínka  pro  vydání   věci  "převzetí  věci  státem", 
t a k t o : 
 
                     Návrh se o d m í t á . 
 
 
                       O d ů v o d n ě n í 
 
                               I. 
 
     Návrhem   podaným   Ústavnímu   soudu   České   republiky  se 
stěžovatelé  domáhají  přezkoumání  ústavnosti  rozsudku Krajského 
soudu v Brně  ze dne 6. března 1995, sp.  zn. 17 Co 227/94, kterým 
bylo  potvrzeno rozhodnutí  Okresního soudu  ve Znojmě  ze dne 15. 
února 1994, č. j. 4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání 
nemovitostí. 
 
     V řízení  před obecnými soudy se  stěžovatelé domáhali vydání 
nemovitostí  podle  zákona  č.  87/1991  Sb.,  ve znění pozdějších 
předpisů, a to z důvodu převodu nemovitostí na nabyvatele právními 
předchůdci  stěžovatelů  kupní  smlouvou,  uzavřenou  v  tísni  za 
nápadně  nevýhodných podmínek.  Jelikož nabyvatelem  byla nestátní 
organizace   (spotřební  družstvo),   obecné  soudy   konstatovaly 
nenaplnění podmínky  vyžadované § 3 odst.  1 zákona o mimosoudních 
rehabilitacích  pro  aktivní  legitimaci  navrhovatele.  Vědomi si 
skutečnosti,  že  zákon  č.   87/1991  Sb.,  ve  znění  pozdějších 
předpisů, vyžaduje k úspěšnému uplatnění práva na vydání věci její 
přechod na stát, stěžovatelé jak v řízení před obecnými soudy, tak 
v ústavní  stížnosti argumentovali,  resp. argumentují příbuzností 
státního  a  družstevního  vlastnictví  v  rozhodném  období podle 
zákona o mimosoudních rehabilitacích. 
 
                               II. 
 
     Podle preambule  a podle § 1  odst. 1 zákona č.  87/1991 Sb., 
o mimosoudních  rehabilitacích,  ve   znění  pozdějších  předpisů, 
účelem  uvedeného zákona  je  snaha  zmírnit (a  nikoli odstranit) 
následky některých  (a nikoli všech)  majetkových a jiných  křivd, 
k nimž  došlo v  období let  1948 až  1989. Jelikož  nebylo a není 
v silách  nově  konstituovaného   demokratického  státu  odstranit 
všechny křivdy uvedeného období,  nutno respektovat skutečnost, že 
zákonodárce  má  v  tzv.  restitučním  zákonodárství širší prostor 
k odlišování,  než  je  tomu   v  jiných  oblastech.  V  dosavadní 
judikatuře  spatřuje Ústavní  soud České  republiky hranice tohoto 
prostoru zejména  v ústavně konformním  vymezení subjektů (Pl.  ÚS 
3/94),  resp.  v  respektování  principu  zákazu  zpětné účinnosti 
a principu   rovnosti  mezi   zákonodárcem  vymezenými   skupinami 
subjektů (Pl. ÚS 16/93). 
 
     Z uvedených  důvodů nutno návrh na  zrušení definičního znaku 
oprávněné osoby,  kterým je přechod věci  v jejím vlastnictví nebo 
ve  vlastnictví jejích  právních předchůdců  na stát  (§ 3 odst. 1 
zákona č. 87/1991 Sb., ve  znění pozdějších předpisů) považovat za 
zjevně  neopodstatněný. Jelikož  se od  posouzení ústavnosti  cit. 
ustanovení  odvíjí  i  posouzení  napadených  rozhodnutí  obecných 
soudů, za  zjevně neopodstatněný nutno  označit i návrh  na jejich 
zrušení. Uvedený  závěr je podle §  43 odst. 1 písm.  c) zákona č. 
182/1993 Sb. proto důvodem odmítnutí ústavní stížnosti. 
 
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. 
 
V Brně 21. června 1995