USNaMaR Navrácení majetku, restituce
IV. ÚS 166/95
>
V případě peněz jde o věci vymykající se možnosti jejich
individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě
vzhledem k této jejich povaze je vindikační žaloba vyloučena. Ani
zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle
ustanovení § 1 odst. 2 upravuje též podmínky uplatňování nároků
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,
propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah
těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje. To ostatně
vyplývá i ze znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona a k tomuto závěru
lze dospět i výkladem ustanovení § 13 odst. 2 zákona. Buď zde
určitá věc, u které přichází v úvahu možnost jejího vydání, je,
a potom se lze domáhat za podmínek uvedených v ustanovení § 5
citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc zde již není nebo
ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě přísluší pouze náhrada
uvedená v ustanovení § 13.
<
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. října 1995 ve
věci ústavní stížnosti 1) J. S., 2) doc. dr. B. S., proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1995, č. j. 16 Co
676/94-66, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 5. 1994, č. j. 6
C 118/92-48, jímž návrh na uzavření dohody o vydání věcí podle
ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byl zamítnut,
stěžovatelé uvádějí, že zcela nepochybně prokázali, a to dokonce
i čísly vkladních knížek a vkladových listů, že předchůdkyně
akciové společnosti České spořitelny se sídlem v P. , tj. Okresní
spořitelna a záložna v P.n.M. a Městská spořitelna v P.n.M.,
zabavené vkladní knížky a vkladové listy převzaly. Z tohoto
pohledu je naprosto irelevantní, zda akciová společnost Česká
spořitelna se sídlem v P. vkladní knížky a vkladové listy má ve
svém držení. Pokud jde o peníze, je třeba vycházet z toho, že mají
zastupitelnou povahu a ani z tohoto důvodu o povinnosti peněžního
ústavu je stěžovatelům vydat nemůže být pochyb. Stěžovatel J. S.
byl rozsudkem bývalého Okresního soudu v Broumově ze dne 1. 6.
1951 ve věci sp. zn. 2 T 108/51 sice odsouzen k vedlejšímu trestu
propadnutí majetku, tento rozsudek byl však zákonem č. 119/1990
Sb. zrušen k datu jeho vydání, a to s účinky ex tunc. Vzhledem ke
stanovisku obsaženému v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
117/93, stěžovatel J. S. majetek, jehož vydání se domáhá, nikdy
nepozbyl a je jeho vlastníkem i v současné době. Stěžovatel B. S.
nikdy odsouzen nebyl a přesto mu byl majetek rovněž zabaven.
Okolnost, jak právní předchůdci akciové společnosti Česká
spořitelna se sídlem v P. s doklady prokazujícími nárok
stěžovatelů naložili, a proto i skutečnost, zda tato spořitelna je
dnes má či nemá ve svém držení, nemůže být vykládána ke škodě
stěžovatelů, jak nesprávně usoudil krajský soud. Ze všech
uvedených důvodů domáhají se stěžovatelé zrušení napadeného
rozhodnutí.
V nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 117/93, na
který stěžovatelé poukazují, je sice na jedné straně konstatováno,
že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nezměnil
nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku
a jeho výroku o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní
vlastnictví majetku, nicméně v návaznosti na ustanovení § 23 odst.
2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se v něm upravují
podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků
o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci,
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 a §§
19, 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
I kdyby tedy vkladní knížky bylo možno považovat za movité věci,
způsobilé být předmětem vlastnické žaloby (viz např. Komentář
k Československému obecnému zákoníku občanskému II, Praha 1935,
str. 341, bod 11), nemohlo by to nic změnit na správnosti závěru
krajského soudu, že stěžovatelky neprokázaly, kde se nacházejí,
jinými slovy, že akciová společnost Česká spořitelna se sídlem
v P. je má ve svém držení. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, váže totiž v ustanovení § 5 odst. 1 povinnost
vydat věc právě na takový důkaz, vědom si přitom sice toho, že
často značný časový odstup může představovat překážku uspokojení
uplatňovaného nároku, dbaje nicméně přitom zásady, vyjádřené
v preambuli k citovanému zákonu, totiž, že jeho účelem je pouze
zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž
došlo v období let 1948 - 1989, když, jak se zde dále konstatuje,
tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě
vzdálenějších, nelze nikdy zcela napravit. Jinými slovy, Ústavní
soud sice chápe důvody uváděné stěžovateli v tomto bodě ústavní
stížnosti, nemůže však obecným soudům vytknout to, že při
posuzování nároků stěžovatelů nešly nad rámec zákona č. 87/1991
Sb.
Pokud pak jde o peníze, sdílí Ústavní soud názor krajského
soudu, že jde o věci vymykající se možnosti jejich
individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě
vzhledem k této jejich povaze je vindikační žaloba vyloučena.
Avšak ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
jenž podle svého výslovného ustanovení § 1 odst. 2 upravuje též
podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků
o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci,
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto
určených neumožňuje. Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního
soudu, nejen z již citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb.,
stanovící jeho meze pouze ve směru zmírnění některých majetkových
a jiných křivd, ale i ze znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona, jež
vydání peněz vylučuje. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud
i výkladem ustanovení § 13 odst. 2 zákona limitujícího v případě,
že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal
stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
zákona č. 47/1991 Sb., popř. na základě rozhodnutí, které se
zrušuje podle tohoto zákona, vyplacenou náhradu částkou 60 000,-
Kč. Stručně vyjádřeno, buď zde určitá věc, u které přichází
v úvahu možnost jejího vydání, je, a potom se lze domáhat za
podmínek uvedených v ustanovení § 5 citovaného zákona jejího
vydání, nebo taková věc zde již není nebo ji nelze vydat, a potom
oprávněné osobě přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení § 13
citovaného zákona. To, co již bylo konstatováno, třeba přirozeně
vztáhnout i na vkladní listy, jež byly vystaveny peněžním ústavem
a vinkulovány ve prospěch vyšetřujících orgánů, stejně jako na
avizované peníze za dodané zboží na účet původního majitele, když
navíc, pokud jde o vkladní list, nelze jej v projednávané věci sám
o sobě považovat za součást původního majetku.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní
stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.
1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. října 1995