USNaMaR Navrácení majetku, restituce
USUklPo Ukládání povinnosti
Pl. ÚS 16/93
1. Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit
následovně:
a) Restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu
vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického
práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s
právními účinky ex tunc.
b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními účinky
ex nunc.
c) Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem
vyvlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Z požadavku
náhrady, který je definičním znakem vyvlastnění, plyne, že
důvodem vyvlastnění odstranění protiprávnosti být nemůže,
protože poskytování náhrady vyvlastněnému, jehož právní pozice
je spojena s protiprávností, by bylo absurdní.
d) Právní účinky restituce nastávají ex tunc, právní účinky
vyvlastnění ex nunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím
vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav.
Zákonná úprava restituce může však v ústavně odůvodněných
případech vyloučit zpětné nároky osob oprávněných žádat vydání
věci.
e) Právní účinky restituce jsou také odlišné od právních účinků
vyvlastnění z hlediska obsahu zápisu do katastru nemovitostí.
2. Zákonodárce v rozporu s principy legislativní techniky
a zároveň se zásadami jasnosti a určitosti zákona, které
představují součást principu právní jistoty, a tudíž principu
právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), dvěma různými
způsoby upravil začátek plynutí lhůt, navazujících na právní
skutečnosti, založené účinností zákona č. 183/1993 Sb. Učinil tak
jednak v novelizujících ustanoveních a jednak v ustanovení
nenovelizujícím, tvořícím součást výlučně zákona č. 183/1993 Sb.
Za správný lze považovat toliko postup druhý. Novelizující
ustanovení se stávají součástí novelizovaného zákona. Z tohoto
důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni účinnosti tohoto
zákona" obsažený termín "tohoto zákona" interpretovat ve významu
zákona novelizovaného a nikoli novelizujícího. V daném případě
proto výklad vede k závěru o retroaktivitě předmětných ustanovení.
3. Ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
zákona č. 183/1993 Sb., konstruuje veřejnoprávní sankci za
perfektní právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takového
postupu. Dochází tím k retroaktivnímu postihu právně dovoleného
jednání. Tato skutečnost je opět v rozporu s principy ochrany
důvěry občanů v právo, zákazu retroaktivity a tím v rozporu s čl.
1 Ústavy České republiky.
4. Ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle
kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat v
návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku
tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo
jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně
nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by
došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení ,umístěná pod
povrchem pozemku, tedy nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2
občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1
občanského zákoníku.
5. Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho
ustanovení s ústavou a ústavními zákony je Ústavní soud České
republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním. Z
§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., plyne povinnost soudu u
napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými
pro posouzení jeho ústavnosti.
<
Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo o návrhu
návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona č. 183/1993 Sb.
t a k t o :
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušují se tato
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992
Sb., zákona č. 93/1992 Sb., zákona č. 39/1993 Sb. a zákona č.
183/1993 Sb.: 1. ustanovení vyjádřené v § 8 odst. 3 slovy "ke dni
účinnosti tohoto zákona", 2. ustanovení § 8 odst. 4, 3. ustanovení
vyjádřené v § 8 odst. 5 slovy "vlastník pozemku daroval své
pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti
s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a"
a výrazem "-li" a slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", 4.
ustanovení vyjádřené v § 20 odst. 2 větě třetí a čtvrté slovy:
"poskytne náhradu podle odstavce 1 právnická osoba, která ke dni
24. června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby. Nelze-li takto
určit povinnou osobu,". 5. ustanovení § 24 odst. 1. Ve zbývající
části se návrh zamítá.
O d ů v o d n ě n í
I.
Dne l0. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrh
skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
na zahájení řízení o zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č.
39/1993 Sb. Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 cit. zákona
zaslal Ústavní soud České republiky předmětný návrh k vyjádření
Poslanecké sněmovně. Její předseda potvrdil stanovisko Poslanecké
sněmovny, vyjádřené jejím hlasováním o návrhu zákona, a závažnost
přijaté novely zákona č. 229/1991 Sb. zdůvodnil následující
argumentací: "Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku je základním právním předpisem, upravujícím
restituci zemědělského majetku, který přijalo Federální
shromáždění. Schválený zákon reaguje na situaci, která vznikla
poté, co tento zákon začal být realizován v praxi a byly přijaty
některé další zákony, jako například zákon o transformaci
družstev, zákon o pozemkových úpravách. Smyslem úpravy je
urychlení procesu vrácení odňatého zemědělského majetku, přičemž
zásadní změna je řešení vztahů, vzniklých mezi fyzickými osobami
při uzavírání kupních smluv na budovy, a v souvislosti s tím
nuceného darování pozemků, patřících k budovám. Tato změna spočívá
v možnosti požádat způsobem stanoveným v zákoně o vrácení pozemků,
případně zaplacení ceny za pozemky, které byly takto darovány.
Dále zákon stanoví jako povinnou osobu při náhradách oprávněným
osobám, tam kde tuto povinnost má, obec nebo stát nebo pozemkový
fond. Zákon sjednocuje postup při vypořádávání náhrad za trvalé
porosty u lesních pozemků, a to jak při vrácení práva
vlastnického, tak i práva užívacího. Zákon má zavedením institutu
dražeb zamezit pomalému vyrovnávání restitučních nároků
oprávněných osob, ke kterému dochází zejména při transformaci
zemědělských družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., a při kterém je
nesporná oprávněnost restitučních nároků oprávněných osob." Podle
§ 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud České
republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny
příslušné tisky a záznamy sněmovního projednávání zákona č.
183/1993 Sb., jakož i zákona č. 229/1991 Sb. (parlamentní tisk FS
č. 1047, tisk FS č. 928, tisk FS 1106, tisk FS č. 1104, tisk FS č.
393, zpráva zpravodajů č. tisku 547, návrh výborů č. tisku 643,
tisk ČNR č. 108, společná zpráva k němu č. 109, tisk č. 212,
společná zpráva tisk č. 344, těsnopisecká zpráva o schůzi
Poslanecké sněmovny, I. volební období, 9. schůze, 18.-21. 5.
1993), a od ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství
"Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství
a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů
nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15. 5. 1964
ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem zemědělství, lesního
a vodního hospodářství (č. j. 61 516/64-MZ-práv.). Ústavní soud
České republiky si dále za účelem získání přehledu o skutečném
praktickém dopadu napadených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, vyžádal od Ministerstva spravedlnosti
České republiky informaci o počtu napadených věcí podle § 8 odst.
3 až 5 citovaného zákona. Ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 1994
Ministerstvo spravedlnosti České republiky Ústavnímu soudu České
republiky sdělilo počet těchto věcí, napadlých v obvodu působnosti
jednotlivých krajských soudů, včetně Městského soudu v Praze,
přičemž k uvedenému datu v celé České republice z celkového počtu
4.186 věcí nebylo skončeno 3.025.
II.
II/a
V souvislosti s ustanovením § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají
jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Podle názoru navrhovatelů citovaná ustanovení umožňují "odejmutí
vlastnictví fyzické osobě a omezení výkonu vlastnického práva bez
náhrady", a to nejenom těm, kteří "nabyli vlastnických práv na
základě režimních výhod", nýbrž i těm, "kteří vlastnických práv
nabyli v dobré víře".
V první řadě proto nutno řešit otázku, zdali ustanovení § 8
odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
upravuje institut vyvlastnění, a tudíž se na něj vztahují
podmínky, stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod.
Ústava ani právní předpisy pojem vyvlastnění výslovně
nedefinují. Jeho obsah možno proto vymezit jednak induktivně na
základě pozitivně právní úpravy institutu vyvlastnění v různých
právních předpisech a jednak doktrinárně, tj. na základě definic,
podaných právní vědou.
Problematiky vyvlastnění se kromě ustanovení čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod dotýkají zejména také ustanovení
§ 128 odst. 2 obč. zák., § 25 obch. zák., § 108 až 114 a § 141
odst. 4 stavebního zákona, § 25 zákona č. 40/1961 Sb., o obraně
státu, ve znění pozdějších předpisů. Ze všech citovaných předpisů
lze dovodit, že právní řád pod pojmem vyvlastnění rozumí nucené
odejmutí vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu (nutno podotknout, že právní řád zná i jiný
druh nuceného odejmutí vlastnického práva ve veřejném zájmu a na
základě zákona, ne však za náhradu, a to institut konfiskace podle
trestního zákona, přípustnost kterého je stanovena čl. 39 Listiny
základních práv a svobod).
V teorii se vyvlastnění "obvykle definuje jako zásah do
majetkových práv, zvláště práva vlastnického, ve prospěch
všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a současně
pro jiného se práva zakládají, a to zpravidla za náhradu ... Cílem
vyvlastnění je, aby byla zřízena pro podnikatele všeužitečného
díla práva, jež by mu umožnila provedení toho díla ... Zásadního
významu je nález Boh. adm. 14.224, že veřejný zájem je dán,
podniká-li se dílo za tím účelem, aby bylo vyhověno životním
potřebám nějakého širšího celku, státního, územního, sociálního
a p." (J. Hoetzel, Vyvlastnění. In: Slovník veřejného práva
československého. Sv. V., Brno 1948, s. 487, 493)
Z porovnání § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb.
s pozitivně-právní indukcí, jakož i s doktrinou, možno dovodit, že
se v citovaném ustanovení o institut vyvlastnění nejedná, a to
zejména z těchto dvou důvodů:
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit
následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989". Právní
institut, který naplnění uvedeného účelu v zákoně sleduje, je
institut restituce, tj. institut odstranění protiprávnosti při
převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického
práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu. Tato
protiprávnost je dvojího druhu.
Prvním druhem je protiprávnost, která pozitivně-právně
existovala již v čase převodu vlastnictví (např. uzavření kupní
smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek). Zákon č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v těchto případech
představuje lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku.
Umožňuje totiž domáhat se neplatnosti převodu vlastnictví
a následně vydání věci i v případě uplynutí vydržecí lhůty
u nabyvatele (v uvedeném příkladě také po uplynutí promlčecí lhůty
pro odstoupení od smlouvy.
Druhou je protiprávnost, způsobená právním řádem, platným
v období roků 1948 až 1989, umožňujícím uskutečňování majetkových
křivd, a stanovená zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. V těchto případech jde opět o speciální ustanovení
k občanskému zákoníku, určující další důvody protiprávnosti při
uplatnění vlastnické žaloby na vydání věci, jakož i vylučující
v těchto případech nabytí vlastnického práva vydržením.
Právním důsledkem naplnění podmínek, obsažených v ustanovení
§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
je možnost oprávněné osoby domáhat se soudního zrušení smlouvy
o převodu pozemků. Z termínu "zrušení smlouvy" nutno dovodit
analogicky k § 457 občanského zákoníku, že jde o deklaratorní
rozhodnutí soudu (totožné stanovisko při interpretaci termínu
"zrušení smlouvy" zastává i soudní judikatura: R 26/75).
Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit
následovně:
a) Restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu
vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva,
a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními
účinky ex tunc.
b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními
účinky ex nunc.
c) Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco
důvodem vyvlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Otázkou
v této souvislosti je, zdali odstranění protiprávnosti může být
veřejným zájmem v případě vyvlastnění. Z podstaty vyvlastnění
plyne následující závěr: Vyvlastněným (expropriátem) jsou "všichni
majitelé práv, která jsou nesrovnatelná s právy, jež mají být
expropriací založena, a proto musí být zrušena neb omezena. Z toho
plyne, že všichni expropriáti by měli mít přímý nárok proti
vyvlastniteli na odškodnění." K odmítnutí možnosti podřadit
odstranění protiprávnosti pod pojem veřejný zájem při vyvlastnění
lze dospět argumentem reductio ad absurdum. Z požadavku náhrady,
který je definičním znakem vyvlastnění, tudíž plyne, že důvodem
vyvlastnění odstranění protiprávnosti být nemůže, protože
poskytování náhrady vyvlastněnému, kterého právní pozice je
spojena s protiprávnosti, by bylo absurdní.
d) Právní účinky restituce nastávají ex tunc, právní účinky
vyvlastnění ex nunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím
vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Zákonná
úprava restituce může však v ústavně odůvodněných případech
vyloučit zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci.
Uvedená úprava platí právě v případě zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Podle § 28 citovaného zákona oprávněná
osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě
uplatňovat jiné nároky, související s vydávanou věcí, než jsou
uvedeny v tomto zákoně (§ 14 odst. 3, § 15 odst. 2 až 4). V této
souvislosti nutno zkoumat, zdali tímto založená nerovnost vůči
jiným reivindikacím je v souladu s ústavou. Protože podle čl. 3
Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod
součástí jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit
i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na jejím
základě vydána. Ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení
a nálezů Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti
takto: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde
však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje
prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti
jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."
V daném případě nutno za důvod omezení nároků oprávněné osoby vůči
osobě povinné, obsažené v citovaném ustanovení § 28, považovat
účel zákona, spočívající ve zmírnění (a nikoli v odstranění)
některých (a nikoli všech) křivd, spáchaných v období let 1948
- 1989
e) Právní účinky restituce jsou také odlišné od právních
účinků vyvlastnění z hlediska obsahu zápisu do katastru
nemovitostí.
Porovnáním institutů vyvlastnění a restituce nutno tudíž
odmítnout námitku navrhovatelů, podle které ustanovení § 8 odst.
3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
upravují vyvlastnění a jsou v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod.
Při posuzování souladu ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou České
republiky, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.
10 Ústavy České republiky nutno poukázat i na další souvislosti.
Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí
z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých
právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité
i movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na
"organizace socialistického sektoru", jež se státem fakticky
tvořily hospodářský celek.
Povinnými osobami jsou proto:
1) stát nebo právnické osoby, které věc držely v den, kdy
jednotlivé zákony nabyly účinnosti (§ 4 odst. 1 zákona č.
403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 3 a 6 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 4 a 6 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
2) fyzické osoby pak jen tehdy, jestliže věc nabyly od státu
(popř. jiné právnické osoby), který by jinak byl povinen tuto věc
vydat, a to za právně nebo morálně neregulérních podmínek:
v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na základě
protiprávního zvýhodnění, popř. za cenu nižší než byla cena podle
tehdy platných předpisů (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů; § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů; § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Z této ideové koncepce napadená ustanovení § 8 odst. 3 až 5
zákona č. 229/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují
a zakládají restituční nároky mezi fyzickými osobami. Z uvedeného
vyplývá, že cit. ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním
a v něm obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona
pojmy speciálními. Jde především o pojem "oprávněné osoby" podle
§ 8 odst. 3 a 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba"
podle § 4 zákona pojmem speciálním. Práva a povinnosti
"oprávněných osob" podle zákona se proto vztahují na obecný pojem
"oprávněné osoby" a ne na pojem speciální. Způsob uplatnění nároků
"oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 až 5 je upraven přímo v cit.
ustanovení, lhůta na jejich uplatnění v čl. II odst. 1 zákona č.
183/1993 Sb.
Rozšíření koncepce restitučních zákonů zákonodárce v důvodové
zprávě k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. zdůvodňuje takto: "Návrh
novely řeší rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků
z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které
koupily budovu, měly v kupní smlouvě uvedenu darovací doložku na
zemědělské pozemky. V současné době se vlastníci těchto pozemků
domáhají práva na vydání těchto pozemků, ačkoliv je nabyli na
základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní
praxe byla prováděna na základě "Směrnice o postupu při registraci
smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům
a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory",
vydané dne 15. 5. 1964 ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem
zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č. j. 61
516/64-MZ-práv.). Je tedy možno spravedlivě požadovat, aby ten,
kdo přijal pozemky, které jiný daroval v tísni a na základě
donucení, aby tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi nebo aby
za ně zaplatil. ... Při registraci kupních smluv na obytné
a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí
nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo
zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily. Navrhuje se
tedy, aby soud rozhodl, že současný vlastník (fyzická osoba) takto
bezplatně získané pozemky uhradil, případně aby byla zrušena ta
část smlouvy, kterou byly pozemky darovány."
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit
následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989". Povaha
předmětného období (charakterizovaného zákonodárcem v zákoně č.
48O/1991 Sb. a v zákoně č. 198/1993 Sb.) mohla způsobit majetkové
křivdy nejen mezi fyzickými osobami a státem, nýbrž i mezi
fyzickými osobami navzájem. Protiprávnost, vedoucí k restituci
(nebo ji nahrazujícímu plnění), nutno proto interpretovat výlučně
v návaznosti na účel zákona. V případě § 8 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, to znamená:
interpretovat pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 až 1989 (jiná interpretace by
zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni
uzavřeným právním úkonům, a tím rozpor s ústavním principem
rovnosti),
- důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemk
v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky
patřily, spatřovat ve skutečnosti, že při registraci kupních smluv
na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod
sankcí nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo
zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily, tudíž byla
omezena jejich smluvní svoboda.
V doplněných ustanoveních zákona o půdě (§ 8 odst. 3 až 5
- čl. I bod 11. zákona č. 183/1993 Sb.) se mluví o "dni účinnosti
tohoto zákona". Protože je tento výraz použit v ustanoveních
zákona o půdě, nelze tím rozumět nic jiného, než den, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., tj. 24. červen 1991 (obdobně
platí uvedený závěr i pro plynutí subjektivní lhůty podle § 13
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.
podle čl. I bodu 21. zákona č. 183/1993 Sb.). Tuto interpretaci
potvrzuje i ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb.,
které stanoví lhůtu na uplatnění nároků, obsažených v zákoně č.
183/1993 Sb. (tj. v čl. I cit. zákona). Případný úmysl zákonodárce
vyjádřit tímto výrazem, že jde o den, kdy nabyl účinnosti zákon č.
183/1993 Sb., tj. 1. červenec 1993, na právních důsledcích úpravy
nic nemění, protože rozhodující je v zákoně skutečně použitá
formulace. Takovému úmyslu nasvědčuje např. ustanovení čl. I bodu
54. zákona č. 183/1993 Sb. V novém § 33c odst. 1 zákona o půdě se
totiž stanoví, že způsob vyhlášení a provedení dražby stanoví
vláda nařízením, které vydá "do 30 dnů od účinnosti tohoto
zákona", čímž byla zřejmě míněna lhůta počítaná od 1. července
1993.
Z uvedeného plyne, že zákonodárce v rozporu s principy
legislativní techniky a zároveň v rozporu se zásadami jasnosti
a určitosti zákona, které představují součást principu právní
jistoty, a tudíž principu právního státu (čl. 1 Ústavy České
republiky) dvěma různými způsoby upravil začátek plynutí lhůt,
navazujících na právní skutečnosti, založené účinností zákona č.
183/1993 Sb. Učinil tak jednak v novelizujících ustanoveních
a jednak v ustanovení nenovelizujícím, tvořícím součást výlučně
zákona č. 183/1993 Sb. Za správný lze považovat toliko postup
druhý. Novelizující ustanovení se stávají součástí novelizovaného
zákona. Z tohoto důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni
účinnosti tohoto zákona" obsažený termín "tohoto zákona"
interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoli
novelizujícího ("tímto zákonem" je totiž zákon č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon č. 183/1993 Sb.).
V daném případě proto výklad vede k závěru o retroaktivitě
předmětných ustanovení.
Otázkou je, zdali retroaktivita ustanovení § 8 odst. 3 až 5
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
protiústavní nebo ne.
V ústavním pořádku České republiky výslovný zákaz
retroaktivity pro oblast trestního práva hmotného zakotvuje čl.
40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, všeobecný zákaz
retroaktivity lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky, podle
něhož je Česká republika právním státem. K definičním znakům
právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry
občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity
právních norem. Obdobně na margo principu retroaktivity
konstatoval i Ústavní soud ČSFR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/92:
"Principy právního státu, právní jistoty, které možno vyvodit
z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý
ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis
v ústavě, resp. zákoně, a vyřešit s tím spojené případy tak, aby
nabytá práva byla řádně chráněna." (Ústavní soud ČSFR, Sbírka
usnesení a nálezů, 1992, č. 15) V případě ustanovení § 8 odst. 3
až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou se
zpětnou účinností (tj. od 1. července 1993, termínu nabytí
účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. k termínu nabytí účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., 24. červnu 1991) neplatné všechny převody
pozemků, na které se citovaná ustanovení vztahují. Tímto jsou
dotčena nabytá práva právních subjektů, která již nestojí
v příčinném vztahu k protiprávnosti, vyjádřené v účelu zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Retroaktivita
citovaných ustanovení je proto narušením nabytých práv,
přesahující účel zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a tím je i narušením principu ochrany důvěry občanů
v právo a v důsledku toho citovaná ustanovení nutno považovat za
rozporná s čl. 1 Ústavy České republiky. Uvedený závěr vyplývá
rovněž z § 8 odstučních nároků vůči třetím osobám a pro případy
převodu vlastnictví na třetí osoby stanoví povinnému subjektu
uhradit "cenu, za kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu".
Zrušením ustanovení, obsaženého v § 8 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřeného slovy
"ke dni účinnosti tohoto zákona", se vylučuje jakákoli pochybnost
ohledně možné retroaktivity. Lhůta na uplatnění nároku oprávněné
osoby je dána ustanovením čl. II zákona č. 183/1993 Sb., přičemž
podmínkou existence práva, založeného ustanovením § 8 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
skutečnost, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění nároku
(vymezené již uvedenou lhůtou v čl. II zákona č. 183/1993 Sb.) ve
vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny,
nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké.
Ustanovení § 8 odst. 4 napadeného zákona z okruhu případů
podle odst. 3 vyjímá darování v tísni nebo bezúplatný převod
v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu na osoby blízké.
Zákonodárce tímto znevýhodňuje jednu skupinu právních subjektů,
přičemž ani z daného ustanovení ani z obecných ustanovení zákona
pro takovou nerovnost nelze dovodit žádný důvod. V důsledku tohoto
konstatování nutno označit předmětné ustanovení za rozporné
s ústavním principem rovnosti, vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Kromě již uvedeného zvláštní ústavní analýzu vyžaduje
ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Tím, že zákonodárce v dikci § 8 odst. 5 jako podmínku
nastoupení veřejnoprávní sankce "úhrady ceny, za kterou byly
pozemky převedeny na třetí osobu" vynechal při darování pozemků
tíseň, v citovaném ustanovení zkonstruoval zmatečné ustanovení:
Nárok vyplývající z citovaného ustanovení může uplatnit každý
vlastník pozemku, který "daroval své pozemky fyzické osobě",
a jenom "jsou-li tyto pozemky ... ve vlastnictví jiné osoby než
osoby uvedené v odstavci 3", přičemž osobou podle odstavce 3 je
toliko osoba, které byly pozemky darovány v tísni. Takovouto
osobou proto může být i osoba, které byly řádně pozemky darovány.
Ustanovení tudíž konstruuje veřejnoprávní sankci za perfektní
právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takovéhoto postupu.
Dochází tím k retroaktivnímu postihu právně dovoleného jednání.
Tato skutečnost je opět v rozporu s principy ochrany důvěry občanů
v právo, zákazu retroaktivity, a tím v rozporu s čl. 1 Ústavy
České republiky. Uvedenými argumenty je zdůvodněn závěr o zrušení
části ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
II/b
V souvislosti s ustanovením § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho
rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Rozpor
spočívá ve zvýhodnění vlastníka pozemku oproti vlastníku stavby
stojící na pozemku tím, že zákon umožňuje vydat pozemek i se
stavbou. Vlastník pozemku tedy požívá větší právní ochrany než
vlastník stavby." Navrhovatelé na podporu svého stanoviska uvádějí
citaci odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp.
zn. 3 Cdo 45/92: "Rovná ochrana všech forem vlastnictví ...
neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, jakoby žalobce coby
vlastník pozemků měl víc práv, a jako by se žalované družstvo,
coby vlastník staveb na těchto pozemcích stojících, muselo
podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Bývalá zásada 'superficies
solo cedit' není součástí našeho právního řádu již od účinnosti
tak zvaného středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.)
navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení
§ 120 odst. 2 obč. zák."
Při posouzení argumentace navrhovatelů je nutno připomenout
obsah pojmu vyvlastnění, které se "obvykle definuje jako zásah do
majetkových práv, zvláště práva vlastnického, ve prospěch
všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a zároveň
pro jiného se práva zakládají, a to zpravidla za náhradu ... Cílem
vyvlastnění je, aby byla zřízena pro podnikatele všeužitečného
díla práva, jež by mu umožnila provedení toho díla" (J. Hoetzel,
Vyvlastnění. In: Slovník veřejného práva československého. Sv. V.,
Brno 1948, s. 487), přičemž vyvlastnitelem (expropriantem) může
být "podnikatel všeužitečného díla, bez zřetele na to, je-li to
stát (jako fiskus), veřejnoprávní subjekt nebo korporace
soukromého práva a soukromník" (tamtéž, s. 495). Porovnáním
předmětného ustanovení s uvedenou tezí, vymezující pojem
vyvlastnění, nutno tudíž dospět k závěru, že ustanovení § 11 odst.
7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje
institut vyvlastnění, a to v souladu s podmínkami, stanovenými
v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Všeužitečným
dílem, čili veřejným zájmem, sledovaným daným ustanovením, je
jeden z účelů zakotvených v preambuli zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů: "upravit vlastnické vztahy k půdě
v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova". Konstrukce,
obsažená v ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, umožňuje dosáhnout účelu zákona nuceným
odejmutím vlastnictví, na základě zákona a za náhradu. Tuto
konstrukci nutno proto označit za vyvlastnění, a tudíž mít zato,
že je v souladu s podmínkami, stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod.
Argumentace Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo
45/92 se vztahuje na aplikaci ustanovení § 126 a § 135c odst. 1
obč. zák., vychází tudíž z odlišného normativního základu: týká se
institutu restituce. Jak již bylo konstatováno, ustanovení § 11
odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nutno považovat nikoli za ustanovení restituční, nýbrž za
ustanovení, zakotvující podmínky vyvlastnění. Z toho vyplývá, že
navrhovatelem uváděné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není možno
vztáhnout na ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
Z hlediska namítané nerovnosti mezi tržní cenou stavby
a cenou stavby podle předpisu, obsaženého ve vysvětlivce č. 13a
(vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých
porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků
a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb.) nutno konstatovat, že vysvětlivka není součástí
právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat jako svůj důsledek
právní nerovnost. Z uvedených důvodů neshledal Ústavní soud rozpor
citovaného ustanovení s Ústavou ČR.
II/c
U ustanovení § 15 odst. 1 a 4 a § 24 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, namítají navrhovatelé jejich rozpor
s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "Tato
skutečnost se týká melioračních zařízení umístěných pod povrchem
pozemku, která přecházejí do vlastnictví oprávněné osoby, aniž by
za ně byla stanovena náhrada (§ 15 odst. 1 zákona) a povinnosti
povinné osoby zalesnit pozemek na své náklady za podmínek,
uvedených v § 15 odst. 4. Totéž se týká i trvalých staveb
a melioračních zařízení, které přecházejí do vlastnictví vlastníka
pozemku podle nového znění § 24 daného zákonem."
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. k ustanovení
§ 15 odst. 1 uvádí: "Při vracení zemědělských pozemků často
povinné organizace vyžadují od oprávněných osob náhradu za
zhodnocení pozemku meliorační stavbou, např. vybudováním drenáží.
Oprávněné osoby pak namítají, že odvedení podzemních vod změnilo
původní biosystém natolik, že jde spíš o znehodnocení. Jednoznačný
názor nemají ani půdní odborníci. Nová právní úprava vychází
z toho, že péče o půdu, včetně meliorací, pokud byly provedeny,
byla prováděna jako péče řádného hospodáře, a že tedy nejde
o zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové systémy,
nenalézají nad úrovní půdy, ale o běžnou péči o půdu, byť byla
finančně nákladná."
Navrhovatelé opětovně argumentují rozporem citovaného
ustanovení s ústavními podmínkami vyvlastnění. Z hlediska již
podané argumentace k bodu I. by takový rozpor přicházel do úvahy
jen v tom případě, pokud by "meliorační zařízení umístěné pod
povrchem pozemku" nebylo považováno za součást věci (pozemku),
nýbrž za samostatnou věc.
Takový výklad by bylo možno opřít o vyhlášku č. 34/1960 Sb.,
o povinnostech vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při
provozu a udržování rozvodné závlahové sítě a odvodňovací,
drenážní a drobné odpadové sítě melioračních staveb zrušených
vodních družstev a o provozu a udržování těchto částí melioračních
staveb. Podle § 2 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky se částí
meliorační stavby rozumí také "soustavná síť trubkové a krtčí
drenáže". Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. e) vodního zákona
(č. 138/1973 Sb.) mezi vodohospodářská díla patří stavby, určené
k odvodňování pozemků. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.
85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního
řádu, se za stavbu považují také podzemní vedení.
Při řešení dané otázky je nutno v první řadě zodpovědět zda
jsou pojmy stavba a nemovitá věc ekvivalenty, a tudíž meliorační
stavba je samostatnou nemovitou věcí, která není součástí pozemku.
Podle § 119 odst. 2 obč. zák. "nemovitosti jsou pozemky
a stavby spojené se zemí pevným základem". Z uvedeného lze
dovodit, že ne každá stavba je nemovitou věcí, nýbrž jenom ta,
která je spojena se zemí pevným základem. "Meliorační zařízení
umístěné pod povrchem pozemku" nutno proto považovat za stavbu,
která není spojena se zemí pevným základem a není tudiž nemovitou
věcí. Otázkou je, zdali v tomto případě jde o věc movitou, a tudíž
o příslušenství věci, nebo o součást pozemku.
Z ustanovení § 119 obč. zák. "vyplývá, že všechny ... věci,
které nelze podřadit pod pojem nemovitosti, mají povahu věci
movité" (J. Bičovský, M. Holub, Občanský zákoník. Praha 1991, s.
91). "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" by tedy
bylo movitou věcí v případě, jestliže jej není možno vymezit jako
věc nemovitou nebo součást nemovité věci (pozemku).
Podle § 120 odst. 1 obč. zák. "součástí věci je vše, co k ní
podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila." Judikatura citované ustanovení v analyzovaném
kontextu interpretuje následovně: "Zákonným předpokladem součástí
věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci
hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí
součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova
smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci
hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se
pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí
(neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy
chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny
věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni
plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat
o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení
estetické. ... součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 120 o. z.
jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby,
vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní
předložené schody, ploty o výšce menší než 100 cm a další)."
(R 4/1992) Citované rozhodnutí bylo přitom vydáno v době, kdy
nebylo pochybnosti o tom, že zásada superficies solo cedit
v občanském právu neplatí (viz např. odůvodnění rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Bývalá zásada
'superficies solo cedit' není součástí našeho právního řádu již od
účinnosti tak zvaného středního občanského zákoníku (zákon č.
141/1950 Sb.) navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen
v ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák."
Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční
a fyzická spojitost s věcí hlavní a nemožnost jejího oddělení,
aniž by se tím věc znehodnotila. "Meliorační zařízení umístěné pod
povrchem pozemku" tyto znaky splňuje: je funkčně a fyzicky spojeno
s pozemkem a platí pro ně nemožnost jeho oddělení, aniž by nedošlo
k znehodnocení pozemku, a tedy je nutno jej chápat ve významu
součásti věci - pozemku.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že ustanovení § 120 odst. 2
občanského zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku",
nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není
součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí
nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou,
a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem, a lze ji od
něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační
zařízení, umístěná pod povrchem pozemku, tedy nejsou stavbou ve
smyslu § 120 odst. 2 obč. zákona, nýbrž součástí pozemku dle §
120 odst. l obč. zákona.
Pro uvedený závěr lze uvézt i argument právní: Smysl
principu, podle kterého vlastnictví stavby automaticky nenásleduje
vlastnictví pozemku, se týká především staveb, které jsou
nemovitostmi. Tyto představují právně samostatnou věc, k převodu
vlastnictví které se vyžaduje naplnění zvláštních podmínek
(písemná forma, vklad do katastru). Stavby, které jsou věcmi
movitými, nutno rozlišovat z hlediska jejich účelu, tj. zdali
splňují znaky příslušenství, anebo součásti pozemku. Součást věci,
na rozdíl od příslušenství, je funkčně a fyzicky integrální
součástí věci, kterou není možno od této oddělit, aniž by se
znehodnotila. (Tak např. rezervní kolo na automobilu je jeho
příslušenstvím, avšak kolo na přední či zadní nápravě je jeho
součástí.) Takovou integrální součástí pozemku může být také
stavba, která je věcí movitou, jejíž oddělení by pozemek
znehodnotilo (např. meliorační zařízení, opěrné zídky apod.).
Přijetí námitky, týkající se náhrady za zabudované zařízení,
a případně vydání bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. obč.
zák.), by vedlo k soudním sporům o povahu melioračních zařízení
z hlediska zhodnocení nebo znehodnocení pozemků. Současně určení
povinnosti oprávněné osobě poskytnout náhradu za zabudované
zařízení může založit její oprávnění požadovat od povinné osoby
uvedení pozemku do původního stavu. Obě tyto možnosti vedou ke
zmaření účelu zákona: "zmírnit následky některých majetkových
křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku
v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou
a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě
a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy
hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu
krajiny a životního prostředí."
V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení
a nálezů Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti:
"Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že
určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí
postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné
skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V předmětné věci
je tato "veřejná hodnota" vyjádřena účelem zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.
V § 15 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je plně respektován účel restitučního zákona, a to tím,
že zákon umožňuje, aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu
s tím, co bylo jeho příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby
došlo k majetkovému vypořádání (obdobně řeší nárok poškozeného
i § 442 odst. 2 obč. zák.).
Uvedené argumenty platí obdobně i v případě § 24 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání § 15 odst. 1 a § 24 odst. 1 napadeného zákona
vyplývá nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je
předmětem právní úpravy v citovaných ustanoveních. Podle § 15
odst. 1 je předmětem vydání současně s pozemkem také meliorační
zařízení, umístěné pod povrchem pozemku, s výjimkou hlavních
melioračních zařízení, podle § 24 odst. 1 jsou předmětem vydání
všechna meliorační zařízení, umístěná pod povrchem země (tudíž
včetně hlavních).
Pro uvedenou nerovnost, vztahující se k stejnému právu na
vydání pozemku, ani z obecných ani zvláštních ustanovení zákona
nelze dovodit žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor této
úpravy s ústavním principem rovnosti, vyjádřeným v čl. 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho
ustanovení, s ústavou a ústavnímu zákony je Ústavní soud České
republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním.
Z uvedeného plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se
zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými pro posouzení jeho
ústavnosti.
Ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, včetně zákona č. 183/1993 Sb., došlo
k významné změně původní právní úpravy, obsažené v novelizovaném
zákoně č. 229/1993 Sb. Původní ustanovení citovaného zákona vázalo
přechod vlastnického práva k trvalým porostům s termínem zániku
užívacích vztahů k pozemkům podle předcházejících předpisů.
Naproti tomu novelizované ustanovení změnilo vlastnické poměry
k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků, navrácených
původním vlastníkům, u kterých byl zřízen nájem s dosavadním
uživatelem, přechází vlastnictví k trvalým porostům až momentem
ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem pozemku
a stavby související s trvalými porosty). Zákonodárce tímto,
v rozporu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, nuceně odejmul vlastnické právo
k trvalým porostům osobám, kterým již toto právo vzniklo podle
původního znění § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené důvody
vedou k závěru o zrušení ustanovení § 24 odst. 1 zákona č.
229/1993, ve znění pozdějších předpisů.
Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým
porostům také v případech nájmů podle § 22 zákona č. 229/1991 S.,
ve znění pozdějších předpisů, řídí ustanovením § 2 odst. 2
citovaného zákona. Moment přechodu vlastnického práva
k melioračním zařízením je v případě vlastníků těch pozemků,
u kterých zanikají majetková práva podle § 22 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán ustanoveními § 22
odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tj. dnem nabytí
jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která nutno
považovat za součást pozemku, je vymezen v § 15 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vlastnické poměry k trvalým porostům, vzniklým po dobu nájmu,
se řídí ustanoveními občanského zákoníku.
II/d
Podle § 20 odst. 2 věta třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, nelze-li zjistit právnickou osobukterá
věci (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby, které původnvlastník
vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak
bezúplatně převedeny) převzala, nebo jejího právního nástupce nebo
jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu za tyto
věci právnická osoba, která ke dni 24. června 1991 užívala pozemky
oprávněné osoby.
V daném případě se křivda odstraňuje tím způsobem, že se
právnické osobě ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu,
přičemž tuto újmu sama nezpůsobila, a ani není právním nástupcem
právnické osoby, která tuto újmu způsobila.
Čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod zakotvují ústavní princip rovnosti. Podle čl. 4 odst. 1
Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že povinnost,
založená § 20 odst. 2 věta třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, musí také zachovávat základní práva,
vyplývající z ústavního principu rovnosti ve vztahu k subjektům
podle § 18a odst. 1 citovaného zákona. Jak již bylo uvedeno "pokud
zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné
povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na
veřejné hodnoty." (rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů
Ústavního soudu ČSFR) V případě § 20 odst. 2 věty třetí zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce takové
odvolání se na veřejné hodnoty ve vztahu k subjektům, uvedeným
v citovaném ustanovení, nevyjádřil a takové odvolání není možno
dovodit ani z jiných ustanovení zákona, především z preambule,
a to z toho důvodu, že zákonem stanovená povinnost v daném případě
nesměřuje vůči subjektům, spojeným s uplatněním účelu zákona
II/e
V souvislosti s ustanovením § 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Jeho obsah velmi
hrubým způsobem zvýhodňuje určitou skupinu oprávněných osob (ty
osoby, které se sdruží za účelem vymáhání svých nároků) oproti
ostatním oprávněným osobám." (str. 2 návrhu)
Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají
nerovnost skupiny oprávněných osob, které se sdružily podle § 33a
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to
ve vztahu jednak k ostatním oprávněným osobám a jednak
k oprávněným osobám podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,
ve znění pozdějších předpisů.
Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována
skutečnost, že schválením transformačního projektu byl majetek
družstva rozdělen na majetkové podíly oprávněných osob" (str. 2
návrhu), nutno poukázat na ustanovení § 7 odst. 1, 2 zákona č.
42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterých do
čistého jmění družstva není zahrnut majetek, na který byl uplatněn
nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., jakož i majetkový vklad,
kterým se podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, rozumí movitý a nemovitý majetek, vnesený
členem. Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita
pro uspokojení dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č.
42/1992 Sb. Podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na
transformovaném družstvu tvoří součet základního podílu a dalšího
podílu na majetku družstva. Základní podíl tvoří také výše
vymezený majetkový vklad (§ 7 odst. 3 cit. zákona).
Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č.
42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za
znevýhodněny ve vztahu k oprávněným osobám podle zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů: Obě skupiny
oprávněných osob mají nárok na navrácení majetku. Rozhodnutí
o výhodnosti postupu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zákonodárce svěřuje oprávněnému subjektu
(pokud je oprávněnou osobou podle obou citovaných zákonů).
Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto
rozdílnost není možno považovat za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, protože zákonodárce osobě oprávněné
podle obou citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní
posouzení výhodnosti jedné z obou možných zákonných úprav.
Ani sdružení věřitelů podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za
zvýhodnění ve vztahu k ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto
sdružených pohledávek odpovídá jednak součtu nároků jednotlivých
věřitelů a jednak možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení
práv věřitelů vydáním věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno
uspokojit pohledávku jednoho věřitele.
II/f
V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé namítají
protiústavnost ustanovení § 8 odst. 3 až 5, § 11 odst. 7, § 15
odst. 1 a 4, § 20 odst. 2, § 24, § 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, přičemž "vzhledem k tomu, že rušení
pouze citovaných ustanovení zákona by nesplnilo svůj účel díky
různým vnitřním návaznostem v zákoně", žádají navrhovatelé
v petitu zrušení celého zákona č. 183/1993 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé uvedené "vnitřní
návaznosti" neprokázali, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud
České republike shledal protiústavními toliko část ustanovení
§ 8 odst. 3, dále ustanovení § 8 odst. 4, část ustanovení § 8
odst. 5, část ustanovení § 20 odst. 2 a ustanovení § 24 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl návrh ve
zbývající části zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze
odvolat.
V Brně 24. května 1994