USNaMaR Navrácení majetku, restituce
IV. ÚS 20/97
>
Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud
obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí
majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení
záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto
chápat, brání ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci.
<
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 1997
v senátě ve věci ústavní stížnosti J. L. proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 1996, čj. 19 Ca 485/95-18,
t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, zamítajícímu žalobu na
zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v P.
ze dne 26. 9. 1996, čj. 619/95 ZKI, stěžovatel uvádí, že byly-li
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 1994, sp. zn. 5 Tz
29/93, zrušeny rozsudky bývalého Krajského soudu v Pardubicích ze
dne 27. 3. 1959, sp. zn. 3 To 129/59, a bývalého Lidového soudu
v Holicích ze dne 8. 9. 1958, sp. zn. T 69/58, o propadnutí
majetku, v ústavní stížnosti blíže specifikovaného, a došlo-li tak
k obnovení vlastnického práva stěžovatele k předmětným
nemovitostem s účinky ex tunc, měl Katastrální úřad v Pardubicích
na základě těchto řádně doložených skutečností rozhodnout o zápisu
vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí ve smyslu
ustanovení § 7 zákona č. 265/1992 Sb. Krajský soud v Hradci
Králové porušil tedy svým rozsudkem ústavně zaručené právo
stěžovatele, vyplývající z článku 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto stěžovatel z těchto
důvodů navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno
a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření ze dne
3. 4. 1997, že napadený rozsudek je v souladu s platnými právními
předpisy i základním právem, jehož se stěžovatel dovolává. I když
účelem zákona o soudní rehabilitaci je zejména zrušit odsuzující
soudní rozhodnutí za skutky, které byly v době nesvobody neprávem
označeny jako trestné, nelze přehlédnout, že mezi konfiskací
majetku a soudní rehabilitací je časový odstup delší než 40 let,
v němž konfiskovaný majetek měl vlastní osud. I když tedy došlo ke
zrušení odsuzujícího rozsudku, v němž byla také vyslovena
konfiskace nemovitosti, nedochází k obnově vlastnických práv ke
konfiskovanému majetku automaticky, ale pouze způsobem předvídaným
v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., který odkazuje
na zákony později vydané. Tato zákonná úprava vyjadřuje úmysl
zákonodárce dosáhnout naplnění účelu zákona, aniž by docházelo ke
vzniku dalších křivd vůči osobám, které se na nezákonnosti v době
nesvobody nepodílely a majetek, který byl rehabilitovaným osobám
v minulosti konfiskován, dnes vlastní. Proto i z těchto důvodů
nemůže rehabilitovaná osoba nebo její právní zástupce dosáhnout
nápravy křivdy vzniklé konfiskací nemovitostí tím, že pouze
navrhne příslušnému katastrálnímu úřadu provedení zápisu práva do
katastru nemovitostí.
Vedlejší účastník Zeměměřický a katastrální inspektorát v P.
se dopisem ze dne 23. 3. 1997 postavení vedlejšího účastníka
vzdal.
Z obsahu spisu Zeměměřického a katastrálního inspektorátu
v P., sp. zn. 619/95 ZKI, jakož i spisu 19 Ca 485/95 Krajského
soudu v Hradci Králové, Ústavní soud zjistil, že na základě trhové
smlouvy ze dne 10. 9. 1928 bylo k předmětným nemovitostem v k. ú.
D. R. vloženo vlastnické právo pro J. a E. L., a to každému
k jedné ideální polovině. Již citovanými rozsudky bývalého
Lidového soudu v Holicích a bývalého Krajského soudu v Pardubicích
byl J. L. odsouzen, mimo jiné, k trestu propadnutí majetku,
přičemž na základě uvedených rozsudků bylo dne 31. 8. 1959 vloženo
vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro československý stát
- Okresní ústav národního zdraví v H. Již konstatovaným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze byly zmíněné rozsudky v celém rozsahu
zrušeny a J. L. byl zproštěn obžaloby. Podáním ze dne 12. 4. 1995
požádal stěžovatel Katastrální úřad v Pardubicích o provedení
opravy zápisu v katastru nemovitostí v knihovní vložce č. 523
k. ú. D. R. Katastrální úřad v Pardubicích vydal dne 22. 8. 1995
pod čj. 121 OR 6/1995 rozhodnutí, jímž stěžovatelově žádosti
nevyhověl. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Pardubicích rozhodl Zeměměřický
a katastrální inspektorát v P. dne 26. 9. 1995 pod sp. zn. 619/95
ZKI tak, že toto odvolání zamítl a rozhodnutí zmíněného
katastrálního úřadu potvrdil. Krajský soud v Hradci Králové, jenž
rozhodoval o žalobě stěžovatele na zrušení rozhodnutí
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v P., rozhodl potom
rozsudkem ze dne 31. 10. 1996, čj. 19 Ca 485/95-18, tak, že žalobu
zamítl. V důvodech svého rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové
poukazuje na to, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
obsahuje v ustanovení § 23 odst. 2 speciální ustanovení, podle
něhož podmínky uplatnění nároků, vyplývajících ze zrušených výroků
o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci,
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní
zákon. Tímto zákonem je třeba rozumět jednak zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, jednak zákon č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Pouze postup podle těchto zákonů může vést k získání listiny
způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí, takovou listinu však
stěžovatel nezískal.
V souvislosti s rozhodováním v této věci dospěl senát
k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu,
vysloveného v nálezu tohoto soudu ze dne 11. 7. 1996, čj. II. ÚS
173/95-46. Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že pravomocná
soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992
Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., pokud obsahují rovněž výroky
o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou listinou
opravňující provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona
č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č.
90/1996 Sb. V důvodech uvedeného nálezu je pak konstatováno, že
soudní usnesení o zrušení trestních rozsudků, včetně zrušení
trestu propadnutí majetku, je závažným rozhodnutím státního
orgánu, které musí respektovat i katastrální úřady. Zákon o soudní
rehabilitaci č. 119/1990 Sb. v § 23 odst. 2 odkazuje na zvláštní
zákon, který upraví podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících
ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob
náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zákonem se stal zákon č.
87/1991 Sb., který podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
117/93, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení
takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku
o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví
majetku. Tento zákon stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná
osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby
povinné. Odmítavým stanoviskem katastrálních úřadů dochází
k právně závadné situaci, kdy v zápisech katastrálních operátů
jsou trvale vykazovány konfiskační trestní rozsudky a odmítáno
provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují.
Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. stěžovateli
požadované záznamy nemají sice vliv na vznik, změnu nebo zánik
práva, nicméně vytvářejí tzv. nuda proprietas, neboť atributy
výkonu vlastnického práva, tj. věc užívat, požívat, disponovat jí
a zcizovat ji, přináleží jiným osobám než vlastníkům. Záznam této
právní skutečnosti přísluší katastrálnímu úřadu. Stěžovatelům
nelze přisvědčiti v tom, že v jejich případě došlo k porušení
článku 11 odst. 1 druhá věta Listiny, došlo však k porušení článku
4 odst. 4 Listiny, neboť odmítnutím provedení záznamu, včetně
odejmutí možnosti obrany (denegata justitia), nebylo šetřeno
podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatelů.
Za tohoto stavu věci nezbývalo proto, než podle ustanovení
§ 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložit spornou
otázku k posouzení plénu. Plénum Ústavního soudu České republiky
ve svém stanovisku ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97,
dospělo k závěru, že citovaný nález druhého senátu je v rozporu
s účelem zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Podle
ustanovení § 1 tohoto zákona k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje
vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému
břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (odst. 1). Další
práva se do katastru zapisují, pokud tak stanoví zvláštní zákon
(zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad
(§ 2), záznam (§ 7), poznámka (§ 9) nebo její výmaz (odst.3).
Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (odst.
4). Podle ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená
v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona,
rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné
dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem
údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných
listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují
právní vztahy, do katastru. Podle ustanovení § 8 odst. 2
citovaného zákona, je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo
jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální
úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji
vyhotovil.
Jak se v uvedeném stanovisku dále uvádí, otázku, zda
pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, jsou listinou způsobilou být podkladem
k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, třeba tedy vzhledem
k uvedené zákonné úpravě odpovědět negativně. Tak by tomu mohlo
být pouze v případě, kdyby uvedená soudní rozhodnutí
konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví
k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest
propadnutí nebo zabrání. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek
uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu
propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož
i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým
je možno rozuměti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§ 19 a § 20), jakož
i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [§ 6
odst. 1 písm. a)]. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení
§ 23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1
Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto
ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to
především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení § 23
zákona o soudní rehabilitaci chrání tedy právo každého vlastnit
majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když
nikoliv vždy cestou naturální restituce.
Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud
obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí
majetku, nejsou tedy podle zmíněného stanoviska listinou
způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení
§ 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání již
citované ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci. Druhý senát neměl proto ve věci sp. zn. II. ÚS
173/95 ústavní stížnosti vyhovět, a to navíc, ve výroku svého
nálezu, způsobem, který je v rozporu i s ustanovením § 82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vzhledem
k vázanosti tímto stanoviskem pléna podle ustanovení § 23 zákona
č. 182/1993 Sb. má Ústavní soud v projednávané věci za to, že
napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo
k vytýkanému porušení ústavně zaručeného práva vyplývajícího
z článku 11 odst. 1 Listiny, a proto ze všech uvedených důvodů
podle ustanovení § 82 odst. 1 citovaného zákona ústavní stížnost
zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. dubna 1997