USNaMaR Navrácení majetku, restituce
I. ÚS 246/98
>Soudy musí brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních
předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi
důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti
soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či
nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich rozhodnutí musí
posuzovat každý z těchto předpisů jako lex specialis, jehož
smyslem je náprava křivd spáchaných v obdobích od 25. 2.1948 do
1. 1.1990. Pokud by tak neučinily, šlo by jen o formální hodnocení
důkazů, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že rehabilitace z let
1968 - 1969 byly provedeny jen povrchně a nevystihly pravou
podstatu věci. Proto i zákon č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba přistoupit k nápravě
v některých případech podle jeho vlastního znění.<
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 1999 v senátě ve věci
návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného
JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne
26. 2 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne
2. 8. 1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 20. 3. 1996, čj. 21 C 427/93 - 26, za vedlejší účasti
Ministerstva financí ČR, spojeného s návrhem na zrušení části
ustanovení § 19 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
takto:
1. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. 2
Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj.
13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3.
1996, čj. 21 C 427/93 - 26, se zrušují.
2. Návrh na zrušení části ustanovení § 19 odst. 2 a § 13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 25. 5.1998, označeným jako ústavní stížnost.
Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8.1996, čj. 13
Co 260/96 - 35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 26. Podle těchto
rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele proti České republice
- Ministerstvu financí ČR pro zaplacení finanční náhrady za věci
movité ve výši Kč 60 000,-- podle § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, kterým bylo dovolání
proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle § 239
odst. 1 o. s. ř. zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám
uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. či v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs
opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž
soudy reagovaly.
Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby
závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., byl správný, nastupuje hodnocení jeho
postavení z hlediska odst. 2 tohoto ustanovení, a to zejména
v ústavněprávní rovině, kdy stěžovatel má za to, že napadenými
rozsudky byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod,
zakotvující rovnost v základních právech a svobodách všech občanů,
dále pak čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
zakazující diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, jakož
i čl. 4 odst. 2 citované Listiny, stanovící zásadu, že meze
základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených
Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Podle
názoru stěžovatele je část ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny základních
práv a svobod, pokud pomíjí, že nároky uvedené v odst. 1 mají
i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1
písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde
o věci movité, vedle věcí nemovitých, které jim nebyly vráceny.
Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Obvodního soudu pro
Prahu 1, sp. zn. 21 C 427/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel
se domáhal po žalované straně, tj. Ministerstvu financí ČR,
zaplacení paušální náhrady ve výši Kč 60 000,-- podle § 13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za movitý majetek, který přešel na
stát v důsledku trestu propadnutí jeho majetku, který mu byl
uložen rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze dne
21. 3.1952, sp. zn. 5Ts I18/52.
Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným zločinem
velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona
č. 231/1948 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi
roků, k peněžitému trestu Kčs 10 000,--, event. jednomu měsíci
odnětí svobody, k propadnutí celého majetku a ke ztrátě čestných
práv občanských na sedm let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 19.10.1973, sp. zn. Tr 456/68, který nabyl právní moci dne
21.12.1973, byl rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne
21. 3.1952, sp. zn. 5 Ts I18/52, zrušen podle § 15 odst. 1
písm. b) zákona č. 82/1968 Sb., ve znění zákona č. 70/1970 Sb.,
a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na tento rozsudek
obsahově navazující. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.
1. 1974, sp. zn. Tr 456/68, bylo podle § 223 odst. 1 tr. řádu
zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin velezrady podle
§ 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. ve směru
pomoci ke zločinu opuštění republiky z důvodů § 11 odst. 1 písm.
a) tr. řádu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 23.
2. 1973. Návrh stěžovatele podle § 11 odst. 2 tr. řádu, že trvá na
projednání věci, vzal jeho obhájce zpět podáním došlým soudu dne
14. 2.1974.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.1991, sp. zn.
Rt 537/91, byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby, že v prosinci roku 1949 v Městci Králové umožnil faráři
W., stíhanému pro velezradu a vyzvědačství, útěk do nepřátelské
ciziny s vědomím, že tam bude pokračovat v protistátní činnosti
namířené k obnově kapitalismu v Československu.
Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku ze dne
20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 24, dospěl k závěru, že stěžovateli
nevznikl nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudní
rozhodnutí, na jehož základě stát převzal stěžovatelův majetek,
nebylo zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8.1996,
čj. 13 Co 260/96 - 35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a vyslovil, že proti němu je přípustné dovolání pro posouzení
právní otázky, zda se na projednávanou věc vztahuje ustanovení
§ 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda přichází v úvahu
nárok upravený v ustanovení § 19 odst. 2 téhož zákona. Dospěl
k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na finanční náhradu
podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, není důvodný, neboť rozsudek bývalého Státního soudu
v Praze, jímž byl stěžovateli uložen trest konfiskace veškerého
jmění, byl zrušen v roce 1973 podle zákona č. 82/1968 Sb., nikoli
podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto ustanovení § 13 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. se na daný případ nevztahuje, neboť nejsou splněny
podmínky podle § 19 odst. 1 citovaného zákona a ustanovení § 19
odst. 2 citovaného zákona umožňuje přiznat osobám rehabilitovaným
podle zákona č. 82/1968 Sb. odškodnění jen za nemovité věci, které
jim nebyly vráceny.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 2.1998,
čj. Cdon 916/97 - 48, kterým dovolání stěžovatele zamítl, zaujal
stanovisko, že nárok na finanční náhradu je třeba vyvozovat
z faktu zrušení soudního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,
přičemž podklad tohoto zrušení je nutno spojovat s úpravou
obsaženou v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů. Soudní rozhodnutí, na jehož základě
převzal stát movitý majetek stěžovatele, bylo zrušeno rozsudkem
soudu podle zákona č. 82/1968 Sb., proto tedy stěžovatel není
osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani
osobou oprávněnou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na
tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávání trestní
věci stěžovatele bylo pokračováno na základě § 33 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, pro který
byla na stěžovatele podána obžaloba v roce 1952. Rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91,
byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu,
tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z povahy věci plyne,
že v tomto řízení nemohlo jít o zrušení původního trestního
rozsudku, který v době projednávání byl již zrušen a navíc smyslem
pokračování v trestním stíhání bylo projednání věci v hlavním
líčení tak, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a trestu.
Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stěžovateli nevznikl
nárok ani podle § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem
k tomu, že se u něj nejedná o finanční náhradu za nemovité věci.
Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení § 33 odst. 2 a § 34
zákona č. 119/1990 Sb. a z nich dovozuje, že je oprávněnou osobou
podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud se
postavil na stanovisko, že v tomto nelze stěžovateli přisvědčit.
Dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází
jeho rozhodnutí, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti ještě stanovisko
Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího
soudu ČR a Ministerstva financí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 1.1999
setrval na svém názoru a odvolal se na důvody v jeho rozsudku
uvedené. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1999
konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být
v daném případě aplikovány jsou v rozporu s Listinou základních
práv a svobod, tedy že zde jsou důvody pro postup podle § 109
odst. 1 písm. b), věta druhá a třetí o. s. ř. (§ 95 odst. 2 Ústavy
ČR). Proto také neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro vady
řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti, i když nejsou dovolatelem uplatněny.
Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ministerstvo financí ČR v přípise ze dne 12. 2. 1999 navrhlo,
aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Zastává stanovisko, že pokud
jde o dřívější soudní rehabilitaci provedenou zákonem
č. 82/1968 Sb., umožňuje její "dotažení" jen ustanovení § 19
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., za splnění podmínky tam uvedené,
tj. že půjde o nevrácené nemovitosti. Uvádí dále důvody proti
návrhu stěžovatele na zrušení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 1 a 2
zákona č. 87/1991 Sb. Podtrhuje i povahu restitučních zákonů, na
kterou podle něj je třeba pohlížet takto: "Z Ústavy, z Listiny
základních práv a svobod ani z žádné mezinárodní smlouvy nelze
dovodit, že stát je povinen vydat restituční zákony, resp. že
restituce vlastnictví náleží mezi základní lidská práva a že
upravovat restituční nároky patří k jejich ochraně. Jestliže tedy
stát na restituci přistoupí, aniž by musel, záleží jen na něm,
jaké nároky komu přizná. Náš stát po roce 1989 přistoupil
k restituci nemající obdoby v žádném jiném postkomunistickém
státě. Její rozsah a způsob byl však samozřejmě závislý na jeho
ekonomických možnostech. V platném zákoně je výslovně uvedeno, že
zmírňuje následky jen některých majetkových křivd z minulého
období. Proto nebyl a nemohl být koncipován na principu rovnosti,
tak jak se toho stěžovatel domáhá a jak si jej vykládá. Ústavní
soud již opakovaně obsah ústavního principu rovnosti vyložil.
Odkazujeme zejména na jeho nález č. 185/97 Sb."
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich
soustavy, a již proto na sebe neatrahuje přezkumný dohled nad
jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod.
Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž
se opírají rozsudky obecných soudů, se Ústavní soud věnoval
s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného
soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda přístup
soudů nemohl vést k porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zde shledal, že obecné soudy nerespektovaly své
povinnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy ČR stanoveným způsobem poskytovat ochranu
právům a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Úvodem považoval Ústavní soud za nutné zdůraznit, že již
Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 dovodil, že
restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň
částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd
spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách
má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu
vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost
k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud
nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být
využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento
Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS
6/95 aj.
Ústavní soud nemohl proto přisvědčit právnímu názoru všech
tří dotčených soudů, že v tomto případě se na stěžovatele
nevztahuje právní úprava obsažená v § 13 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože soudní
rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek
stěžovatele, nebylo údajně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
ale podle zákona č. 82/1968 Sb. Stěžovatel podle nich není osobou
rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani
oprávněnou osobou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud z přístupu obecných soudů musel dospět
k závěru, že soudy nevzaly při aplikaci výše uvedených
restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde
o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj.
včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí
vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Jejich rozhodnutí neposoudila každý z těchto předpisů
jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných
v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 a důsledkem toho bylo jen
formální hodnocení důkazů, aniž by přihlédly k tomu, že
rehabilitace v r. 1968 a 1969, případně násl. byly provedeny jen
povrchně, nevystihly pravou podstatu věci, a proto i zákon č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba
přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního
znění.
Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, byl rozsudkem Státního
soudu v Praze ze dne 21. 9. 1952, sp. zn. 5 Ts I 18/52, odsouzen
pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,
k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, k propadnutí celého
jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Šlo nepochybně
o politickou perzekuci, když i státní moc působící v období po
25. 2. 1948 pod tlakem okolností připustila rehabilitaci podle
zákona č. 82/1968 Sb. a původní odsuzující rozsudek byl zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, čj. Tr
456/68. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako pomoc ke zločinu
opuštění republiky a podléhalo amnestii ze dne 23. 2. 1973.
Stěžovatel sice tehdy uvedl (§ 11 odst. 2 tr. řádu), že trvá na
projednání věci, leč tento návrh vzal v roce 1974 zpět, neboť se
nepochybně obával dalších represí ze strany státu. Proces
perzekuce tedy z tohoto hlediska pokračoval a k nápravě došlo až
po roce 1989. Stalo se tak na základě rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91, který nabyl právní
moci dne 6. 12. 1991 a který stěžovatele zprostil obžaloby,
protože v jeho jednání neshledal skutkovou podstatu žádného
trestného činu. Nelze tedy pochybovat o tom, že trestní zásah
politické perzekuce trval ode dne 21. 4. 1952 do 6. 12. 1991.
Obdobný průběh měla politická perzekuce i v oblasti
ekonomické. I zde se projevuje v plném rozsahu. Zákon
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, neposkytuje náhradu škody
při zrušení rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění, jak by
bylo možno se domnívat, automaticky na základě zrušovacího
rozsudku. Jednak z náhrady škody vylučuje nemovitý majetek, který
podle tehdejších předpisů nemohl být v osobním vlastnictví nebo
užívání, neboť takový majetek nemusí být podle tohoto zákona
vrácen ani za něj poskytnuta náhrada; šlo-li o movitý majetek, pak
za movité věci mohla být poskytnuta náhrada odpovídající skutečné
škodě, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví; za
ostatní movité věci mohlo být poskytnuto jen přiměřené odškodnění
(§ 27). Dále bylo stanoveno, že o odškodnění lze požádat jen do
jednoho roku od účinnosti zákona (1. 8.1968).
I zde tedy ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb.
osvědčuje, že projednávaný případ nelze považovat za skončený
zrušením původního trestního rozsudku, neboť ani otázka náhrady
škody nebyla skončena, protože při změně rozsudku se náhrada
poskytovala se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na
základě původního rozsudku a tresty uloženými v novém řízení.
Aplikace § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla tedy více než na
místě.
Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že u zákona
č. 87/1991 Sb. jde o lex specialis, jehož cílem bylo a je zmírnění
následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo
v období let 1948 až 1989 a vycházeje ze závěrů uvedených výše,
nemohl souhlasit se stanoviskem obecných soudů v tomto případě
o provedeném odděleném hodnocení důsledků politické perzekuce
podle zákona č. 82/1968 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a musel dospět
k závěru, že je třeba ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět
a napadené rozsudky, jak je uvedeno ve výroku, zrušit, protože
soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu
jeho práva ve smyslu čl. 9 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Tím současně nebylo již nutno se ani
zabývat dalšími články Listiny základních práv a svobod (čl. 1,
čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2), které byly podle názoru stěžovatele
porušeny.
Naproti tomu Ústavní soud byl nucen odmítnout samostatný
návrh stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, aby bylo
zrušeno částečně ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
vypuštěním slova "nemovité" a ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona
vypuštěním slov "podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", protože zjistil, že
jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů. Stěžovatel sice podal svůj návrh na zrušení výše
uvedených zákonných ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) a § 74
citovaného zákona o Ústavním soudu, avšak Ústavní soud neshledal,
že by uvedené napadené formulace bylo nutno zrušit, protože pokud
jimi byla rozhodnutí soudů ovlivněna, stalo se tak jen v důsledku
jejich nesprávné aplikace.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. března 1999