USNaMaR Navrácení majetku, restituce
II.ÚS 281/95
>
Ústavní soud jako orgán ústavnosti je povolán pouze k hodnocení
ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci. Toto hodnocení se skládá
z několika komponentů, mezi které patří posouzení ústavnosti
aplikovaných zákonů, posouzení ústavnosti jejich interpretace
a aplikace a konečně dodržení procesních principů chráněných
v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
<
Ústavní soud rozhodl dne 11.12.1996 v senátě ve věci ústavní
stížnosti F.C.a A. C. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 6.9.1996, čj. 17 Co 408/95-154, za účasti účastníka
řízení Krajského soudu v Hradci Králové, t a k t o :
I. ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154, ve výroku,
kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně tak, že byla
zamítnuta žaloba na určení, že na žalobce A. a F. C. přechází
vlastnické právo, a to každému jednou polovinou ke stavební
parcele č.33 k.ú. K., zapsané na LV č.194 pro obec S. P., k.ú. K.,
s e o d m í t á.
II. Ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154 ve výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně, jímž byla
zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že na žalobce F. a A. C.
přechází vlastnické právo k domu č.21 s příslušenstvím
a součástmi, které se nacházejí na st. parc. č.33 v k.ú. K.,
zapsané na LV č. 194 pro obec S. P., k.ú. K., s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu
České republiky dne 23.11.1995, stěžovatelé vytýkají Krajskému
soudu v Hradci Králové porušení základního práva občanů podle čl.
11, odst.1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina) v tom, že každý má právo vlastnit majetek a že
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu.
Porušení uvedeného práva spatřují stěžovatelé dále v tom, že
krajský soud svým postupem nechránil zájem osoby, jejíž újma
z minulého období měla být zmírněna. Stížností napadenému rozsudku
vytýkají výrok označený II., kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelů (dále navrhovatelů), pokud se domáhali určení, že na
ně přechází vlastnické právo k domu čp.21 s veškerým
příslušenstvím a součástmi, které se nacházejí na st. p.č.33 k.ú.
K. zapsané na LV č. 194 pro obec S. P. a k.ú. K. u Katastrálního
úřadu v Jičíně.
Pokud se týká výroku uvedeného soudu označeného I., změnil
odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne
12.prosince 1994, čj. 6 C 165/91-128, podle kterého v části
označené I. bylo určeno, že na stěžovatele přechází vlastnické
právo, a to na každého jednou ideální polovinou ke stavební
parcele č.33 v katastrálním území K., zapsané na LV č.194 pro obec
S. P., kat. území K. u Katastrálního úřadu Jičín.
Změna spočívala v tom, že odvolací soud zamítl žalobu na
určení i v tomto bodě.
Stěžovatelé zdůrazňují, že jsou oprávněnými osobami podle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění
(dále jen "zákon o půdě") a že plně splňují ustanovení § 6 odst.1
zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát
v případě F. C. podle ust. písm. a) citovaného paragrafu, neboť se
tak stalo na základě výroku o propadnutí majetku v trestním
řízení, který byl zrušen podle zák.č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci. Podíl žalobkyně přešel na stát podle písm. f) cit.
paragrafu, neboť jej byla nucena darovat v tísni. Tíseň spatřovala
stěžovatelka ve skutečnosti, že jí bylo vyhrožováno ohrožením celé
rodiny, pokud svůj podíl nepředá státu, k čemuž přistupovalo i to,
že manžel byl odsouzen pro protistátní činnost a na základě téhož
rozsudku byl její švagr V. C. popraven.
Pokud se týká osob povinných a jejich povinnosti majetek
vydat, opírají svůj nárok na plnění o znění § 8 odst.1 zákona
o půdě, neboť povinní tento majetek získali v rozporu s tehdy
platnými předpisy a za cenu nižší než odpovídalo tehdy platným
předpisům.
Ústavní soud České republiky z předložených dokladů a zvláště
z rozsudku Okresního soudu v Jičíně zjistil, že soud I. stupně si
vyžádal všechny potřebné doklady a vyjádření příslušných orgánů
pro posouzení nabytí vlastnictví státem a převody, které
následovaly. Toto zjištění také uvedl odvolací soud ve svém
rozsudku, když po jeho přezkoumání konstatoval, že soud I. stupně
provedl řádně dokazování a úplně zjistil skutkový stav.
Odvolání žalovaných manželů Z. a K. J. do výroku soudu I.
stupně, kterým bylo určeno, že na stěžovatele přechází vlastnické
právo, a to na každého jednou polovinou ke stav. parc.č. 33
v k.ú. K., zapsané na LV č. 194 pro obec S. P., kat. území K.
u Katastrálního úřadu Jičín, uznal soud za důvodné. Konstatoval,
s odvoláním na zprávu Katastrálního úřadu v Jičíně ze dne
8.12.1994, že v době uzavření smlouvy s povinnými manžely J.
převádějící JZD K., nevlastnil parcelu č.33 v k. území K. Tato
parcela zůstala ve vlastnictví státu a nikdy ji žalovaní nenabyli.
Odvolací soud za těchto okolností stanovil, že žaloba měla
směřovat proti státu a nikoliv proti žalovaným. Proto změnil výrok
sub. I., kterým bylo soudem I. stupně žalobě vyhověno tak, že se
žaloba i v tomto bodě zamítá.
Ústavní soud České republiky z odůvodnění rozsudku soudu I.
stupně zjistil, že podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne
30.9.1991 střediskem geodézie v Jičíně jsou manželé Z. a K. J.
zapsáni na LV č. 194 jako bezpodíloví spoluvlastníci na základě
kupní smlouvy ze dne 28.11.1975 registrovaní pod sp. zn.
R I 905/75.
Stěžovatelé proto svou žalobu opřeli o tento výpis z evidence
nemovitostí. Teprve v průběhu soudního řízení, a to na základě
zprávy Katastrálního úřadu v Jičíně ze dne 8.12.1994,byl
konstatován omyl v zápisu v evidenci nemovitostí, který se již
datoval od r.1960, a to v tom směru, že na JZD K. byly převedeny
pouze stavební nemovitosti a stavební pozemek zůstal nadále ve
vlastnictví státu. Stát pro potřebu JZD zřídil pouze právo
trvalého užívání. Tímto omylem v zápisu měli být postiženi pouze
restituenti, neboť vlastnického práva manželů J. se to již až do
doby uplatnění restitučních nároků stěžovatelů nemohlo dotknout,
neboť v každém případě mohli uplatnit nabytí práva vlastnického
k předmětným nemovitostem v y d r ž e n í m .
Soud I. stupně využil omylu v zápisu evidence nemovitostí pro
podporu svého enunciátu sub. I., kterým přiznal vlastnické právo
ve prospěch stěžovatelů u st.p.č.33 k.ú. K., a to tím, že manželé
J. získali vlastnické právo k tomuto pozemku v rozporu s tehdy
platnými předpisy, a že pro vydání tohoto vlastnictví svědčí
ustanovení § 8 odst.1 zákona o půdě.
Odvolací soud se s tímto závěrem soudu I. stupně neztotožnil.
Z citované zprávy Katastrálního úřadu v J. ze dne 8.12.1994
vyvodil závěr, že žalovaní manželé J. předmětnou parcelu nikdy
nenabyli a že za těchto okolností měla žaloba směřovat proti státu
a nikoliv proti žalovaným. Proto za použití § 220, odst.1 o.s.ř.
rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno,
změnil tak, že se žaloba v tomto směru zamítá.
Ze zaslaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplynulo,že ústavní
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154, byl zrušen Nejvyšším soudem
ČR, a to rozsudkem ze dne 31.6.1996, sp.zn. 2 Cdon 241/96 ve
výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu ke
stavební parcele č.33 k.ú. K.v pro obec S. P. a věc byla ohledně
uvedených nemovitostí vrácena k dalšímu řízení. I.
Pokud se týká výroku, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta,
Ústavní soud uvádí, že jde v této části o ústavní stížnost
nepřípustnou, neboť řízení v této části návrhu dosud běží [§ 43
odst. 1 písm. f) ve spojení s § 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.].
II.
Ústavní soud v mnoha předcházejících rozhodnutích konstatoval,
že není součástí soustavy obecných soudů a že jako orgán ochrany
ústavnosti je povolán pouze k hodnocení ústavnosti zásahů orgánů
veřejné moci. Toto hodnocení se skládá z několika komponentů, mezi
které patří posouzení ústavnosti aplikovaných zákonů, posouzení
ústavnosti interpretace a aplikace a konečně dodržení procesních
principů chráněných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
V dané věci představuje zásah orgánů veřejné moci napadené
rozhodnutí krajského soudu jednak ve výroku ohledně vlastnického
práva ke stavební parcele č. 33 a dále ve výroku ohledně
vlastnického práva k domu čp. 21 a součástmi. Protože ohledně
vlastnictví k domu čp. 21 s přísl. a součástmi nejenže nebylo
zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení shora porušených
komponentů ústavnosti, ale ani stěžovatelé neuvedli nic, čím by
kvalifikovaně zpochybnili závěr obou soudů, v němž tyto dovodily,
že kupní smlouva ze dne 28.11.1975 uzavřená mezi prodávajícím JZD
a žalovanými, nyní vedlejšími účastníky Z. a K. J., nebyla
uzavřena tak, jak pro úspěšnost žaloby předpokládá § 8 odst. 1
zák.č. 229/1991 Sb., totiž v rozporu s tehdy platnými předpisy
nebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, nezbylo, než
ústavní stížnost zamítnout dle § 82 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.
V Brně dne 11.12.1996