USNaMaR Navrácení majetku, restituce
I. ÚS 363/98
>Pokud soudy neuznaly naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví stěžovatele bez podrobnějšího rozboru a odkázaly jej
na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., překročily návrh
účastníka, který nepožaduje vydání své věci, ale jen úřední
zjištění, že je vlastníkem předmětných nemovitostí v tak závažné
věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, což se
nepochybně jeví jako dostatečný právní zájem.<
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 1999 v senátě ve věci
návrhu ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. G., zastoupeného
JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 25. 3. 1998, sp. zn. 30 Co 5/98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30 Co
5/98 - 39, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 7. 1997,
čj. 8 C 989/96-27, se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 5. 8.1998, označeným jako ústavní stížnost.
Napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30
Co 5/98 - 39, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Kolíně ze dne 2. 7 1997, čj. 8 C 989/96 - 27, v zamítavém výroku
o určení jeho vlastnického práva k pozemkovým parcelám č. 88
o výměře 24930 m2, č. 121 o výměře 4899 m2, č. 131 o výměře 6723
m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
v Kolíně na LV č. 36 pro obec a katastrální území Vrbčany.
Stěžovatel namítá, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno
jeho základní vlastnické právo chráněné Ústavou ČR. Má za to, že
byl a je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak toto
jeho vlastnické právo je mu upíráno. Na jeho postavení prý nemůže
nic změnit ani zápis v operátech katastru nemovitostí, ke kterému
došlo na základě pokynu tehdejšího ONV Praha - východ ze dne
26. 2.1976 Středisku geodezie v Českém Brodě, aby byl jako
vlastník pozemků zapsán čs. stát - SS, n. p., Kolín, a to na
základě trestního rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne
5. 3. 1974, sp. zn. T 89/74.
Krajský soud v Praze dospěl při svém rozhodování k závěru, že
vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát nepřešlo na základě
operativního pokynu ONV Praha - východ a stěžovatel tohoto
vlastnictví nepozbyl, ani když byl rozsudkem Okresního soudu Praha
- východ ze dne 5. 3.1974, sp. zn. T 89/74, uznán vinným spácháním
trestného činu opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního
zákona a byl mu mimo jiné uložen trest propadnutí majetku, a to
vysloveně jen rodinné vily v Brandýse nad Labem čp. 908 v Tyršově
ul. v okrese Praha - východ. Tento rozsudek, jakož i další
rozhodnutí na něj navazující, byly pak zrušeny usnesením Okresního
soudu Praha - východ ze dne 28. 9. 1990, sp. zn. Rt 507/90, podle
zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.
Krajský soud přes uvedená zjištění však nezměnil nic na
stanovisku okresního soudu, že byla podána žaloba na určení podle
§ 80 písm. c) o. s. ř. a bylo na žalobci - stěžovateli, aby
prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Okresní soud
dospěl k tomu, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není
dán, protože žalobce měl možnost uplatnit svůj nárok podle zákona
č. 229/1991 Sb. žalobou na plnění a z toho důvodu žalobu zamítl.
Krajský soud jeho argumentaci převzal, ještě ji rozšířil, důvody
rozvedl a rozsudek okresního soudu potvrdil.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření jednak
Krajského soudu v Praze, jednak Pozemkového fondu ČR v Praze
a správce konkurzní podstaty SS, s. p., Kolín. Oba posledně
jmenovaní se svými přípisy ze dne 2. 10. 1998, resp. 8. 10. 1998,
svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. Krajský soud navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na důvody uvedené
v napadeném rozhodnutí.
Ústavní soud po zvážení argumentace ústavní stížnosti
a rozsudků obou obecných soudů, jakož i posouzení vyjádření
účastníků, která si sám vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.
Nejprve musel konstatovat, že sice již okresní soud si byl
vědom toho, že ve věci stěžovatele jde o určovací žalobu podle
§ 80 písm. c) o. s. ř., ale k tomu jen uvedl, že žalobce
neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když podle
názoru soudu měl stěžovatel uplatnit svůj nárok žalobou na plnění
podle zákona č. 229/1991 Sb. na základě převzetí nemovitostí
státem bez právního důvodu. Tento názor sdílel i krajský soud
v odvolacím řízení.
Ústavní soud poté co si vyjasnil všechny souvislé otázky,
dospěl k závěru, že rozsudky obou soudů byl porušen čl. 36 odst.
1 a v důsledku toho i čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Vyplynulo to z několika pochybení, z jejichž souhrnu je zřejmé, že
soudy neposkytly stěžovateli ochranu stanoveným způsobem
a porušily tak i čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel podal svou žalobu u Okresního soudu v Kolíně jako
žalobu určovací, s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem
předmětných nemovitostí a toto vlastnické právo je mu upíráno.
Vlastníkem se stal v roce 1961, kdy tyto nemovitosti
v katastrálním území Vrbčany zdědil po své matce podle výsledku
dědického řízení, ale v současné době není zapsán v operátech
katastru nemovitostí jako vlastník.
Pokud soudy neuznaly naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví stěžovatele bez podrobnějšího rozboru a odkázaly jej
na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., překročily návrh
účastníka, který nepožaduje vydání své věci, ale jen úřední
zjištění soudu, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to
v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí,
což se jeví jako dostatečný právní zájem. Soudy se nemohly přitom
odvolat ani na § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž umožňuje, aby soudy
návrhy účastníka překročily, jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, protože zde nejde
o obnovení vlastnického práva postupem podle zákona o půdě, jak se
odvolací soud nesprávně domnívá.
Oba soudy tak nezajistily spravedlivý proces ve smyslu výše
uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a posuzovaly
jinou záležitost než odpovídalo žalobě stěžovatele.
Pokud jde o převzetí nemovitostí státem, vyšel krajský soud
ze správného závěru, že předmětné pozemky nemohly přejít na stát
výrokem o propadnutí majetku v trestním řízení, protože zejména
v rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 1974,
sp. zn. T 89/74, je výslovně konkretizován majetek, jehož se trest
propadnutí týká. Uvádí se v něm: ".ukládá se trest propadnutí
majetku, a to rodinné vily v Brandýse nad Labem". Z toho vyvodil,
že pokud se pozemky později dostaly do dispozice státu, stalo se
tak převzetím bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p)
zákona č. 229/1991 Sb.
Krajský soud sice zjistil, že přípisem Okresního národního
výboru Praha - východ, finančního odboru, ze dne 24. 2.1976 byl
dán Středisku geodézie v Českém Brodě pokyn, aby byl jako vlastník
pozemků, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zapsán
československý stát - SS, n. p. Kolín, na základě trestních
rozsudků výše zmíněných, avšak žádný závěr z toho nevyvodil.
Krajský soud tedy opomenul zvážit skutečnost, že k převzetí
nemovitostí došlo dokonce proti vůli přejímajícího subjektu, když
jeden, a to kompetentní orgán státu, trestní soud, stanovil, který
majetek propadl a druhý orgán státu, výkonný a správní, finanční
úřad, vztáhl propadnutí i na majetek, který v trestním rozsudku
uveden nebyl. Přitom písemná dispozice finančního úřadu má jen
povahu sdělení a není ani výměrem, který by byl doručován též
osobě postižené. Tento rozpor v přístupu k zabavení majetku mezi
dvěma orgány státu, ať je hodnocen jako vysloveně protiprávní nebo
jako zanedbání jejich vlastních povinností podceněním závažnosti
věci s ohledem na to, že se dotýkaly jen "nepřátel lidu", nemůže
jít k tíži stěžovatele a je nutno v tomto případě uznat, že jej
nelze podřadit pod běžný režim restitucí. Navíc je třeba mít za
to, že jde o akt nulitní, protože jeho vady dosahují takové míry,
že již nelze o správním aktu ani hovořit. Takový akt pak ani
nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat (srov. D.
Hendrych, Správní právo - obecná část, Praha 1994).
Rozhodnutí o tom, že stěžovatelova vlastnická práva zůstala
zachována, i když nebudou aplikovány restituční zákony, se může
podpůrně opírat i o ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, protože v případě stěžovatele byl zrušen trestní
rozsudek i výrok o propadnutí majetku, takže došlo ke stavu, kdy
rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože jakékoliv výroky
povahy konfiskační, ať původně legální či protiprávní, byly
zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex
tunc.
Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve
výroku uvedeno. Návrhu stěžovatele vyhověl, pokud jde o zrušení
rozsudku Krajského soudu v Praze, a z důvodu procesní ekonomie
rozhodl i o zrušení dotčeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně
(§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Ústavní soud však při rozhodování o ústavní stížnosti není
další instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě
o tom, zda a komu má být či nemá být majetek vrácen. Jeho úkolem
je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím soudu bylo porušeno
základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Bude nyní na obecných
soudech, aby se uvedeným případem znovu zabývaly a rozhodly podle
nálezu Ústavního soudu a v jeho smyslu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. ledna 1999