USNaMaR   Navrácení majetku, restituce 
USOmZPS   Omezení zákl. práv a svobod 
 
 
                                                   Pl. ÚS st. 4/97 
 
 
     Plénum  Ústavního  soudu  České  republiky  rozhodlo dne 11. 
března 1997 podle § 23 zákona  č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, 
ve  věci  právního  názoru   IV.  senátu  Ústavního  soudu  České 
republiky  odchylného od  právního názoru  Ústavního soudu  České 
republiky, vysloveného v nálezu, sp. zn. II. ÚS 173/95, 
 
                           t a k t o : 
 
     Pravomocná soudní  rozhodnutí podle zákona  č. 119/1990 Sb., 
o soudní  rehabilitaci,  ve   znění  pozdějších  předpisů,  pokud 
obsahují  rovněž výroky  o zrušení  vedlejších trestů  propadnutí 
majetku,  nejsou listinou  způsobilou být  podkladem k  provedení 
záznamu  podle ustanovení  § 8  odst. 2  zákona č.  265/1992 Sb., 
o zápisech vlastnických a jiných  věcných práv k nemovitostem, ve 
znění pozdějších předpisů. 
 
                      O d ů v o d n ě n í : 
 
     Čtvrtý  senát Ústavního  soudu v  souvislosti s rozhodováním 
o ústavní stížnosti J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci 
Králové ze dne 31. 10. 1996,  čj. 19 Ca 485/95-18, v němž, shodně 
s rozhodnutím správního orgánu, rozsudek  Vrchního soudu v Praze, 
zrušující výrok  o propadnutí majetku,  nebyl uznán za  způsobilý 
k provedení zápisu  do katastru nemovitostí záznamem  ve smyslu § 
7 zákona  č.  265/1992  Sb.,  o  zápisech  vlastnických  a jiných 
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dospěl 
k právnímu  názoru  odchylnému  od  právního  názoru  vysloveného 
v nálezu  Ústavního  soudu  ze  dne  11.  7.  1996,  čj.  II.  ÚS 
173/95-46.  Ve výroku  tohoto  nálezu  je uvedeno,  že pravomocná 
soudní  usnesení   podle  zákona  č.   119/1990  Sb.,  o   soudní 
rehabilitaci, ve znění zákona č.  47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 
Sb.  a  zákona  č.  198/1993  Sb.,  pokud  obsahují rovněž výroky 
o zrušení  vedlejších  trestů  propadnutí  majetku, jsou listinou 
opravňující provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona 
č.  265/1992 Sb.,  ve znění  zákona č.  210/1993 Sb.  a zákona č. 
90/1996 Sb.  V důvodech uvedeného nálezu  je pak konstatováno, že 
soudní  usnesení  o  zrušení  trestních  rozsudků, včetně zrušení 
trestu  propadnutí  majetku,  je  závažným  rozhodnutím  státního 
orgánu,  které  musí  respektovat   i  katastrální  úřady.  Zákon 
o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. v  § 23 odst. 2 odkazuje na 
zvláštní  zákon,  který  upraví  podmínky  pro uplatňování nároků 
vyplývajících  ze zrušených  výroků o  trestu propadnutí majetku, 
jakož i způsob  náhrady a rozsah těchto nároků.  Tímto zákonem se 
stal zákon  č. 87/1991 Sb.,  který podle nálezu  Ústavního soudu, 
sp. zn. I. ÚS 117/93, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku 
zrušení takových  rozhodnutí v trestních  věcech a jejich  výroku 
o propadnutí  majetku ex  tunc, se  obnovilo původní  vlastnictví 
majetku. Tento zákon stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná 
osoba  domáhat  do  určité  doby  vydání  svého  majetku od osoby 
povinné.   Odmítavým  stanoviskem   katastrálních  úřadů  dochází 
k právně  závadné situaci,  kdy v  zápisech katastrálních operátů 
jsou  trvale vykazovány  konfiskační trestní  rozsudky a odmítáno 
provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují. 
Podle ustanovení § 14 odst.  2 zákona č. 265/1992 Sb. stěžovateli 
požadované záznamy  nemají sice vliv  na vznik, změnu  nebo zánik 
práva,   nicméně   požadovanými   záznamy   vytvářejí  tzv.  nuda 
proprietas,  neboť atributy  výkonu vlastnického  práva, tj.  věc 
užívat,  požívat, disponovat  jí a  zcizovat ji,  přináleží jiným 
osobám  než vlastníkům.  Záznam této  právní skutečnosti přísluší 
katastrálnímu  úřadu. Stěžovatelům  nelze přisvědčiti  v tom,  že 
v jejich případě  došlo k porušení  článku 11 odst.  1 druhá věta 
Listiny základních  práv a svobod,  došlo však k  porušení článku 
4 odst.  4 Listiny,  neboť odmítnutím  provedení záznamu,  včetně 
odejmutí  možnosti  obrany  (denegata  justitia),  nebylo šetřeno 
podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatelů. 
 
     Plénum  Ústavního  soudu  České  republiky,  jemuž byla tato 
otázka  předložena čtvrtým  senátem k  posouzení podle ustanovení 
§ 23 zákona č.  182/1993 Sb., o Ústavním soudu,  má rovněž za to, 
že citovaný nález druhého senátu je  v rozporu s účelem zákona č. 
265/1992  Sb.,  o  zápisech  vlastnických  a  jiných věcných práv 
k nemovitostem,  ve znění  pozdějších předpisů.  Podle ustanovení 
§ 1   tohoto  zákona   k  nemovitostem   evidovaným  v   katastru 
nemovitostí  České  republiky  (dále  jen  "katastr") se zapisuje 
vlastnické  právo,  zástavní  právo,  právo  odpovídající věcnému 
břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (odst. 1). Další 
práva se  do katastru zapisují, pokud  tak stanoví zvláštní zákon 
(zákon  ČNR  č.  344/1992   Sb.,  o  katastru  nemovitostí  České 
republiky, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad 
(§ 2),  záznam (§ 7),  poznámka (§ 9)  nebo její výmaz  (odst.3). 
Zápisy mají právní a evidenční  účinky podle tohoto zákona (odst. 
4). Podle ustanovení § 7  odst. 1 citovaného zákona práva uvedená 
v § 1 odst. 1, která vznikla,  změnila se nebo zanikla ze zákona, 
rozhodnutím  státního  orgánu,  příklepem  licitátora  na veřejné 
dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem 
údajů  na základě  listin vyhotovených  státními orgány  a jiných 
listin, které podle zvláštních  předpisů potvrzují nebo osvědčují 
právní  vztahy,  do  katastru.  Podle  ustanovení  §  8  odst.  2 
citovaného zákona, je-li listina  vyhotovena státním orgánem nebo 
jiná  listina způsobilá  k vykonání  záznamu, provede katastrální 
úřad  zápis  do  katastru,  jinak  vrátí  listinu  tomu,  kdo  ji 
vyhotovil. 
 
     Otázku,  zda pravomocná  soudní rozhodnutí  podle zákona  č. 
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jsou listinou způsobilou být 
podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona 
č. 265/1992  Sb., o zápisech  vlastnických a jiných  věcných práv 
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, třeba tedy vzhledem 
k uvedené zákonné  úpravě odpovědět negativně. Tak  by tomu mohlo 
být   pouze   v   případě,   kdyby   uvedená   soudní  rozhodnutí 
konstituovala,   a    to   bez   dalšího,    nabytí   vlastnictví 
k nemovitostem,  resp. k  jinému  majetku,  u něhož  byl vysloven 
trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení  § 23 odst. 2 zákona č. 
119/1990 Sb.,  o soudní rehabilitaci,  váže však úpravu  podmínek 
uplatňování  nároků vyplývajících  ze zrušených  výroků o  trestu 
propadnutí  majetku,  propadnutí  věci  nebo  zabrání věci, jakož 
i způsob  náhrady  a  rozsah  těchto  nároků,  na zvláštní zákon, 
kterým  je možno  rozuměti zákon  č. 87/1991  Sb., o mimosoudních 
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§ 19 a § 20), jakož 
i zákon  č. 229/1991  Sb., o  úpravě vlastnických  vztahů k  půdě 
a jinému  zemědělskému majetku,  ve znění  pozdějších předpisů [§ 
6 odst.  1  písm.  a)].  Při  úvaze  o  tom,  zda  právě citované 
ustanovení § 23  odst. 2 je, či není v  rozporu zejména s článkem 
11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem 
tohoto  ustanovení   je  v  prvé  řadě   také  ochrana  původního 
vlastníka,  a to  především  vzhledem  k možné  námitce vydržení. 
Ustanovení § 23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, 
že se  mu náhrady dostane v  každém případě, i když  nikoliv vždy 
cestou naturální restituce. 
 
     Pravomocná soudní  rozhodnutí podle zákona  č. 119/1990 Sb., 
o soudní  rehabilitaci,  ve   znění  pozdějších  předpisů,  pokud 
obsahují  rovněž výroky  o zrušení  vedlejších trestů  propadnutí 
majetku,   nejsou   tedy   listinou   způsobilou   být  podkladem 
k provedení  záznamu  podle  ustanovení  §  8  odst.  2 zákona č. 
265/1992  Sb.,  o  zápisech  vlastnických  a  jiných věcných práv 
k nemovitostem, ve znění pozdějších  předpisů, neboť tomu, aby je 
bylo možno takto chápat, brání již citované ustanovení § 23 odst. 
2 zákona  č. 119/1990  Sb.,  o  soudní rehabilitaci.  Druhý senát 
neměl  proto ve  věci sp.   zn. II.  ÚS 173/95  ústavní stížnosti 
vyhovět, a to  navíc, ve výroku svého nálezu,  způsobem, který je 
v rozporu  i  s  ustanovením  §  82  odst.  3  písm. a) zákona č. 
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 
 
V Brně dne 11. března 1997