USNaMaR Navrácení majetku, restituce
I. ÚS 67/97
Při aplikaci zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba
vycházet z toho, že oba tyto zákony jsou jako spojité nádoby
a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Podobně by bylo možno se
vyjádřit i o dalších restitučních zákonech.
I když zákon o soudní rehabilitaci v § 2 odst. 1 in fine
stanovil, že trestní rozsudky, jakož i další rozhodnutí v téže
trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy
byla vydána a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil
vlastnictví, pak ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona prakticky
nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět
reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou
nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada
provedena; to splnil zákon o mimosoudních rehabilitacích, zejména
jeho § 19 a § 20.
Rozpor mezi oběma zákony je jen rozporem zdánlivým. Na
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, zejména na ono ustanovení
znamenající působnost ex tunc, nelze pohlížet jako by
neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před
ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich
interpretaci je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese
závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako zákonem předvídané
zásahy do vlastnických práv, např. v důsledku ochrany nabytí
vlastnictví, jež bylo nabyto v dobré víře při důsledném dodržení
okruhu povinných a oprávněných osob. Interpretace musí vycházet ze
smyslu a účelu obou zákonů a brát zřetel na cíle, jichž chtěl
zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelů I. B. a E. B., obou zastoupených JUDr. K. V., proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1997, sp.
zn. 21 Co 249/96, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel I. B. se sám domáhal žalobou u Okresního soudu
v Semilech (sp. zn. 1 C 833/95), aby žalovaní J. a Z. Š. byli
povinni uzavřít dohodu o vydání domu čp. 205 v Č. u H. s pozemky
č. 40 a č. 113/5 v katastrálním území Č. u H., který měli
stěžovatelé ve svém spoluvlastnictví předtím, než v roce 1983
emigrovali bez povolení tehdejších československých úřadů. Byli za
to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 1984, sp.
zn. 3 T 16/84, odsouzeni k trestu odnětí svobody, každý v trvání
jednoho roku; současně jim byl uložen trest propadnutí majetku.
Uvedené nemovitosti pak byly kupní smlouvou ze dne 26. 10. 1984
převedeny bývalým Místním národním výborem v Č. u H., který k nim
měl právo hospodaření, do vlastnictví (u pozemku do osobního
užívání) žalovaných, v tomto případě vedlejších účastníků řízení
před Ústavním soudem. Odsuzující trestní rozsudek byl zrušen podle
zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. včetně dalších
rozhodnutí v téže věci obsahově navazujících.
Stěžovatel uplatnil ve své žalobě názor, že je oprávněnou
osobou podle § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích a žalovaní jsou osobami povinnými podle § 20 tohoto
zákona, protože zrušením trestního rozsudku včetně výroku
o propadnutí majetku byl původní vlastnický vztah obnoven. Okresní
soud sice nesouhlasil s názorem o obnovení původního vlastnického
vztahu, ale přesto žalobě nevyhověl, protože stěžovatel - žalobce
neprokázal, že by žalovaní nabyli těchto nemovitostí od státu
v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění osob nabyvatelů a žalovaní tedy nejsou povinnými
osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové zaujal
stanovisko, že majetek z důvodů časových i věcných přešel na stát
podle § 453a občanského zákoníku, a nikoliv výrokem o propadnutí
majetku v odsuzujícím trestním rozsudku vydaném po opuštění
republiky. Nicméně potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byla
žaloba zamítnuta s tím, že žalobce - stěžovatel nepřišel s žádným
konkrétním tvrzením a s důkazními návrhy ohledně skutečností,
které by bylo možno v souvislosti s kupní smlouvou žalovaných ze
dne 26. 10. 1984 kvalifikovat jako porušení tehdy platných
právních předpisů, cenového předpisu nebo jako protiprávní
zvýhodnění osob žalovaných ve smyslu § 4 odst. 2 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, případně ve smyslu § 8 odst. 1
zákona o půdě. Sám stěžovatel dokonce výslovně prohlásil při
jednání před okresním soudem, že takové skutečnosti není schopen
prokázat. V odvolacím řízení soud zamítl jen návrh na přibrání
dalšího účastníka do řízení, tj. stěžovatelky, s odvoláním na §
92 odst. 1 a § 216 odst. 1 o. s. ř.
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 2. 1997 navrhli oba
stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 6. 1. 1997, čj. 21 Co 249/96-41, jímž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 2. 1996, čj. 1 C 833/95
- 25, týkající se uzavření dohody o vydání nemovitosti, jak byla
výše popsána. Proti závěrům obou soudů namítají, že nebylo
zkoumáno, za jakých okolností došlo k převzetí nemovitostí státem,
zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a zda rehabilitačním
usnesením se obnovilo vlastnictví stěžovatelů. Nepovažují za
správné stanovisko, že k přechodu na stát došlo podle § 453a
občanského zákoníku, ve znění novely č. 131/1982 Sb., protože
nebyly splněny všechny podmínky, za nichž k takovému přechodu
mohlo dojít, a poukazují na to, že toto ustanovení občanského
zákoníku bylo v rozporu s tehdejší Ústavou ČSSR, popř.
mezinárodními smlouvami o lidských právech, kterými byla ČSSR
vázána. Dovolávají se i zákona č. 119/1990 Sb., jímž byly zrušeny
výroky o propadnutí majetku s účinností ex tunc, jakož i nálezu
Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93.
Stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, který zakotvuje ochranu vlastnického práva, neboť
odvolací soud vychází z právních úprav, které samotné jsou
v rozporu se zásadou ochrany vlastnického práva.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření
účastníka řízení - Krajského soudu v Hradci Králové. V odpovědi ze
dne 12. 6. 1997 předseda senátu 21 Co vychází v podstatě z obsahu
ústavní stížností napadeného rozsudku a má za to, že v tomto sporu
není rozhodující, zda nemovitosti přešly na stát podle § 453a
občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., či až
na základě výroku o propadnutí majetku v trestním rozsudku.
Rozhodujícím se jeví, že žalované osoby by mohly být povinnými
osobami jen tehdy, kdyby nabyly věc od státu v rozporu s tehdy
platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění
nabyvatele, jak výslovně stanoví § 20 odst. 1 a 2 a § 4 odst. 2
zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož i § 23 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci.
Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové v návrhu na
zamítnutí ústavní stížnosti vyslovuje dále přesvědčení, že
rozhodnutím odvolacího soudu nebyl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a zaujímá stanovisko k aplikaci zákona
o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Zákon o soudní rehabilitaci ohledně podmínek pro uplatňování
nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí
majetku odkazuje na zvláštní zákon, který v době vydání zákona
o soudní rehabilitaci ještě neexistoval a jehož přijetí se
předpokládalo. Nepočítal tedy s tím, že by rehabilitovaným osobám
vzniklo přímo ze zákona právo na fyzické vydání podle již
existujícího občanského zákoníku, tj. vydání ve smyslu vindikace.
Důvodová zpráva k zákonu o soudní rehabilitaci v části týkající se
§ 23 odst. 2 tohoto zákona odkazuje na úpravu, která bude
komplexně provedena zvláštním zákonem a teprve na jeho základě se
budou moci postižení domáhat svých nároků ohledně majetkových
restitucí. Tímto zvláštním zákonem je zákon o mimosoudních
rehabilitacích. Ten ve svém § 1 odst. 2 stanoví, že též upravuje
podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků
o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah
nároků, a v poznámce přímo poukazuje na ustanovení § 23 odst. 2
zákona o soudní rehabilitaci. V § 19 pak vymezuje pro oblast
trestněprávních vztahů okruh oprávněných osob a v § 20 odst. 1
a 2 okruh povinných osob a způsob, jakým budou křivdy způsobené
zrušenými výroky o trestu propadnutí majetku zmírňovány, přičemž
odkazuje na § 4 odst. 1 a 2 a dále na ustanovení § 5, § 7 až 12
a § 13 tohoto zákona.
Tato ustanovení nebyla žádným zákonem ani nálezem Ústavního
soudu zrušena a nejsou ani v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Naopak bez této zvláštní úpravy by se
otevřela cesta k novým křivdám na osobách, které nabyly věci od
státu řádným a zákonným způsobem tak, jak se věci běžně nabývají,
aniž by přitom nějak těžily z tehdejších politických poměrů. Proto
zákonodárce vtělil do zákona o mimosoudních rehabilitacích
v návaznosti na § 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci
konstrukci, podle které povinnost věc vydat podle § 5 zákona
o mimosoudních rehabilitacích u fyzických osob ukládá jen těm, kdo
ji nabyli od státu za některé ze zavrženíhodných okolností
uvedených v § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 tohoto zákona.
Zákonodárce stál před dilematem, kterému z vlastnických práv
dát přednost - zda právu osoby postižené komunistickým režimem,
pro kterou věc odňatá na základě trestního rozsudku představuje
majetkovou hodnotu, k věci ji patrně pojí i určitý sentimentální
vztah a navrácení věci by pro ni bylo i určitým morálním
zadostiučiněním, avšak zpravidla na odňaté věci již není
existenčně závislá, či právu osoby, která věc nabyla po převzetí
státem v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez
jakéhokoliv protiprávního zvýhodnění a pro kterou věc - zejména
jde-li o nemovitost - často představuje nejen majetkovou hodnotu,
která je i předmětem citové vazby, ale i rodinné, společenské
a často i existenční zázemí. Dal přednost alternativě druhé a jeho
volba není v rozporu s duchem ani literou Listiny základních práv
a svobod.
Ústavní soud zhodnotil podání a vyjádření stran, účastníků
tohoto řízení, jakož i spisy obou soudů v předmětné restituční
záležitosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
I když jak stěžovatelé, tak i soudy soustředili svou
pozornost především na to, jak se majetek stěžovatelů dostal do
rukou státu, zda propadnutím majetku v důsledku trestního rozsudku
nebo podle § 453a občanského zákoníku ve znění novely č. 131/1982
Sb., či jiným způsobem, jeví se Ústavnímu soudu jako základní
moment pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti ústavní
stížnosti a restitučního nároku stěžovatelů aplikace zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho § 19
a § 20, ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb., s přihlédnutím ke
smyslu a účelu těchto zákonů, a soulad této interpretace
s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba
vycházet z toho, že zákon o soudní rehabilitaci, stejně jako zákon
o mimosoudních rehabilitacích, jsou spojené nádoby a nestojí proti
sobě, ale vedle sebe. Podobně by se zřejmě bylo možno vyjádřit
i o ostatních restitučních zákonech.
Zákon č. 119/1990 Sb., jehož účelem bylo zrušit odsuzující
soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech
a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné, nejen
stanovil, která rozhodnutí budou zrušena ze zákona, ale též že se
zrušují k datu, kdy byla vydána, tedy ex tunc. Příslušná
rozhodnutí soudu o rehabilitaci jednotlivých odsouzených je uvedla
do pozice, že se obnovilo původní vlastnictví majetku a zákon sám
stanovil, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze
zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo
zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků,
upraví zvláštní zákon.
Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, jehož cílem je zmírnění následků
některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními
a pracovněprávními úkony, správními akty a úprava podmínek
uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu
propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci.
Aplikace obou zákonů je tedy důsledně propojena a spojovacím
článkem je § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení obou
těchto paragrafů znamenalo dokončení soudní rehabilitace, protože
§ 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanovil, že podmínky
uplatňování nároků ze zrušených trestních rozsudků podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i způsob náhrady
a rozsah těchto nároků, budou upraveny zvláštním zákonem.
I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v § 2 odst. 1
in fine stanovil, že příslušné trestní rozsudky, jakož i všechna
další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se
zrušují k datu, kdy byla vydána a došlo ke stavu, kdy
rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví, pak ustanovení § 23
odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný
získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl
stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah
a jak bude náhrada provedena. Tímto zákonem byl zákon č. 87/1991
Sb.
Jeho § 19 označil osoby rehabilitované podle zákona č.
119/1990 Sb. za osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud
splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona (případně jejich
nástupci podle § 3 odst. 2 zákona).
Jeho § 20 pak stanovil v odst. 1 výslovně, že povinnými
osobami jsou právnické osoby podle § 4 odst. 1 zákona a též
fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona. Podmínkou je, aby tyto
fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění
s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, nabyly tuto věc
buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele; povinnými osobami jsou
i jejich osoby blízké, pokud na ně věc byla jimi převedena.
Pojmy "v rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo "protiprávní
zvýhodnění nabyvatele" byly aplikovány obecnými soudy v řadě
restitučních případů a existuje k tomu i judikatura Ústavního
soudu.
Rozpor mezi § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a celkově
zákonem č. 87/1991 Sb. je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení
zákona č. 119/1990 Sb., zejména ono uvedené ustanovení, nelze
pohlížet jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo
přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je
třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak
v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do práv vlastnických,
např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona
fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob
stanovených zákonem.
Interpretace obou zákonů musí vycházet z jejich smyslu
a účelu a brát na zřetel cíle, jichž chtěl zákonodárce touto
právní úpravou dosáhnout.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lex
specialis, který kromě svého hlavního zaměření na následky
majetkových křivd způsobených fyzickým osobám, občanům ČSFR
a posléze občanům ČR, zejména politickou perzekucí či postupem
porušujícím obecně uznávaná lidská práva, se dotkl nápravy
některých ekonomických deformací z uplynulých čtyř desetiletí
a jejich pozůstatku, soustředění určitých majetků v rukou státu.
Musel proto rozhodnout i o řadě souvisejících otázek, z nichž
nejzávažnější byla lhůta pro uplatnění nároku na vydání předmětné
věci - majetku oprávněné osobě. Její nedodržení bylo sankcionováno
ztrátou nároku. I když oprávněná osoba byla např. zcela nepochybně
původním vlastníkem věci, její dřívější majetek jí vrácen nebyl,
když stanovenou prekluzivní lhůtu nedodržela. Nikoliv vždy každému
původnímu vlastníku věci zákon přiznal postavení oprávněné osoby,
jak o tom bude řeč dále. Jednalo se o majetek státu a jemu nelze
za těchto výjimečných podmínek upřít oprávnění takovým majetkem
disponovat, tj. jej vrátit nebo nevrátit v rozsahu, jaký zákonem
určí. Svědčí o tom i skutečnost, že řada států, které se ocitly ve
stejné situaci jako ČSFR, neprovedla žádné restituce a nesetkala
se povětšině s žádnými námitkami na mezistátní úrovni. Šlo
o zakončení, likvidaci politiky uplynulých čtyřiceti let v celé
střední a východní Evropě, a pokud by bylo nedošlo k mírovému
uspořádání věcí, nemohlo by být o restitucích ani řeči. Ostatně
i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích
akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro
zákonnou restituci majetku.
Stát, zřejmě pod dojmem tohoto stavu, byl nucen zasáhnout
přímo tímto zákonem do existujících vlastnických práv. Nejen že
nepřikročil k zmírnění křivd způsobených právnickým osobám, ale
právnickým osobám bylo i uloženo, aby majetek - věci, které
podléhaly podle zákona restituci - samy vydaly. Zásah do
vlastnických vztahů se dotýkal i fyzických osob, které např.
nabyly věc - majetek od státu, staly se vlastníky podle tehdy
platných předpisů a přesto byly zákonem č. 87/1991 Sb. označeny za
povinné osoby, např. v případě, kdy k nabytí majetku došlo na
základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, resp. osob jemu
blízkých, pokud na ně věc byla jím převedena.
V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že podobné
ustanovení má i další restituční zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (§
8 a § 11). Oba restituční předpisy blíže specifikují, v kterých
případech věci nelze vydat, i když jsou v držení fyzické osoby,
která je od státu nabyla, ať již jde o stavby, které zásadní
přestavbou ztratily svůj stavebně - technický charakter, či
pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání nebo na
pozemku byla zřízena chatová či zahrádková osada apod. Je ovšem
třeba zdůraznit, že oba předpisy též počítají s tím, že tam, kde
nelze dotčený majetek vydat, bude poskytnuta za nemovitost
finanční náhrada. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví, že dotčená osoba
musí o to požádat ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nabyl
právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§
13). Obdobné ustanovení má v § 13 a § 14 i zákon č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud tedy neshledal, že by se napadené rozhodnutí
soudů dostalo do rozporu s čl. 11 odst. 1 resp. odst. 4 Listiny
základních práv a svobod a že by bylo nutno je zrušit, když nebylo
v řízení před obecnými soudy prokázáno, že by fyzické osoby,
konkrétně manželé Š., nabyly předmětné nemovitosti v rozporu
s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění. Musel dospět k závěru, že nemovitosti získali oba
manželé v dobré víře a nezbylo proto než ústavní stížnost
zamítnout. I když s některými právními závěry soudů obou instancí
v určité míře nesouhlasil, nemělo to vliv na rozhodnutí jako
takové, neboť pokud by soudy postupovaly podle zásad, které jsou
výše uvedeny, vyznělo by odůvodnění odlišně, ale jeho věcný obsah
by zůstal beze změny.
Je skutečností, že z poměru uvedených právních předpisů
(zákon č. 119/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991
Sb. ve vztahu k čl. 11 Listiny základních práv a svobod) vyplývá,
že tímto právním řešením je preferováno postavení původních
vlastníků, ale každý případ je třeba posuzovat individuálně a je
na posouzení soudu, aby rozhodl, s přihlédnutím k výše uvedeným
důvodům, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny
zákonem pro oprávněné osoby i pro osoby povinné (např. § 4 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb.) a aby podle toho i v této složité situaci
rozhodl o vydání či nevydání věci.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. října 1997