USNaMaR Navrácení majetku, restituce
Pl. ÚS 6/97
>O vztahu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, Ústavní
soud rozhodoval v řadě případů, v poslední době nálezem ze dne
29. října 1997, sp. zn. I. ÚS 67/97, kde dospěl k závěru, že
rozpor mezi těmito zákony je jen zdánlivý. Na ustanovení zákona č.
119/1990 Sb. nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale ani jako by
mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich
výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když
přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledku
ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném
dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem.<
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci
návrhu Okresního soudu v Pardubicích předloženého soudkyní JUDr.
M. P. podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
na zrušení některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení
podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle
čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Takový návrh, týkající se sporu vedeného
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 175/95, byl podán
Ústavnímu soudu s tím, že je spatřován rozpor hlavy druhé části
třetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
konkrétně ustanovení § 19 odst. 1 definující osoby oprávněné,
a ustanovení § 20 odst. 1 v části definující povinné osoby jako
osoby fyzické a odst. 2 ukládající povinnost povinným osobám
(fyzickým) věc podle citovaného ustanovení vydat, v rozporu s čl.
11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť tato
ustanovení neumožňují soudu zkoumat, zda povinné fyzické osoby
nabyly či nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy, tj. se zvýhodněním či bez zvýhodnění,
a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona
s citovanou Listinou tehdy, pokud povinné osoby věc nabyly po
právu.
Důvody tohoto nesouladu jsou shledávány v tom, že ustanovení
§ 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
definuje oprávněné osoby jako osoby rehabilitované podle zákona č.
119/1990 Sb., (za splnění stanovených podmínek v odst. 1 v druhé
části věty), neboť tyto osoby podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudních rehabilitacích, konkrétně dle ustanovení § 2 odst. 1,
nikdy neztratily vlastnické právo k věcem. Ustanovení § 20 odst.
1 definuje osoby povinné, a to též jako osoby fyzické, podle § 4
odst. 2 uvedeného zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní
získal oprávnění soudním rozhodnutím; v odst. 2 cit. ustanovení
§ 20 je odkaz na ta ustanovení zákona, za kterých jsou osoby
povinné povinny věc vydat, tj. na § 5, § 7 až § 12. Soud proto ze
zákona nemůže zkoumat, zda povinné fyzické osoby nabyly či
nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy, tj. zejména zda byly či nebyly zvýhodněny,
a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona
s Listinou základních práv a svobod v těch případech, kdy povinné
osoby věc řádně koupily dle tehdy platných předpisů. Je tedy mít
za to, že právě pro osoby povinné, tj. žalované, které věc nabyly
v souladu s tehdy platnými právními předpisy, by vydání "jejich"
věci bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv
a svobod, neboť se staly jejími vlastníky v dobré víře. Právě za
těchto podmínek, tj. kdy povinné fyzické osoby věc získaly po
právu, by se obnova vlastnických práv oprávněných osob ke
konfiskovanému majetku neměla dít automaticky, ale pouze způsobem
předvídaným v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jen
tímto způsobem lze zabránit vzniku dalších křivd, tentokrát vůči
osobám, které se na nezákonnosti v době nesvobody nepodílely.
Soudce zpravodaj na základě předloženého podání a jeho doplnění
nejprve konstatoval, že odpovídá svým účelem a smyslem tomu,
k čemu je každý soud ve smyslu § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, oprávněn a ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy
ČR dokonce povinen, když dospěje k závěru, že zákon, jehož má být
při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.
Soudce zpravodaj si byl vědom toho, že návrh je především
konstatováním nesouladu mezi některými ustanoveními zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 119/1990
Sb., o soudních rehabilitacích, a neobsahuje návrh na zrušení
konkrétních zákonných ustanovení. Nevyžádal si však doplnění
podání, protože tento vztah obou zákonů je Ústavnímu soudu dobře
znám a bylo o něm v řadě případů již rozhodováno, v poslední době
v případě I. ÚS 67/97, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že rozpor
obou těchto zákonů je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení zákona
č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, nelze pohlížet, jako
by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před
ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu,
i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např.
v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při
důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného
zákonem. Vzhledem k uvedenému nepokládal soudce zpravodaj podání
za návrh na zrušení konkrétního zákonného ustanovení a pro řešení
námitky nesouladu mezi oběma zákony v tomto případě neshledal, že
by Ústavní soud byl příslušný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 1998