USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu USOchDM Ochrana dětí a mladistvých USZPPOU Zrušení práv.předpisu-návrh okresního úřadu USNaMaR Navrácení majetku, restituce I. ÚS 346/96 Podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (§ 2 odst. 1), se zrušují trestní rozsudky a současně i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující k datu, kdy byla vydána. Účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen přezkoumat případy osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, ale i odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci, přiměřené odškodnění a pokud možno i návrat do jejich domovů. Jde o ustanovení svým charakterem zcela speciální, když vrací nabytí vlastnictví k majetku, který v průběhu doby přešel na stát a má být v současné době restituován, do doby, kdy byli stěžovatelé připraveni o své právo. Počítá ovšem i s odpovídající aplikací příslušných restitučních předpisů, jako jsou např. zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., jak o tom Ústavní soud rozhodoval již ve věci sp. zn. I. ÚS 67/97. Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu stěžovatelů J. B. a A. B., obou zastoupených JUDr. L. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 5 C 113/92, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, za vedlejší účasti K. K., J. K., J. V. a J. K., takto: Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 5 C 113/92, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, se zrušují. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 1996, doplněné podáním ze dne 27. 1. 1998, napadají v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, protože dle jejich názoru jimi byla porušena jejich ústavní a základní práva uvedená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, jakož i v čl. 1, čl. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, přičemž byly porušeny i další právní předpisy. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 6. 1993, čj. 5 C 113/92 - 47, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali vydání rozsudku, podle kterého by přešlo na žalobce každému jednou nedělenou polovinou vlastnictví k hospodářským budovám na st. parcele č. 62/1 v katastrálním území V., jako skladům, chlévům, průjezdům, stodole, přístřeškům, kamenné záhrobni, a vodárenskému a dalším zařízením, se vším příslušenstvím a součástmi, jak je žalovaní užívají nebo jejich právní předchůdci užívali. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 1. 1994, čj. 12 Co 756/93 - 59, zrušil tento rozsudek Okresního soudu v Jičíně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Jičíně vydal v téže věci rozsudek ze dne 23. 2. 1996, čj. 5 C 113/92 - 169, a žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové pak svým pravomocným rozsudkem ze dne 1. 10. 1996, čj. 19 Co 204/96 - 186, tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelé podali proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu dne 21. 11. 1996 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je neshledal přípustným a svým usnesením ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 54/97 - 237, je odmítl. Zůstal tak v právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 1. 10. 1996, proti němuž stěžovatelé podali včas ústavní stížnost. Stěžovatelé svou žalobou u Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 4. 1992 uplatnili svůj právní nárok, jak je uveden výše, a opřeli jej o ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Skutkově pak vycházeli z právní skutečnosti, že popsaný majetek přešel na čs. stát v důsledku konfiskačního výroku Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp. zn. T 48/53, který byl následně zrušen pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 18. 2. 1970, sp. zn. 1 Tzr 34/69. Podle zjištění okresního soudu stát převedl stavby, které byly ve vlastnictví stěžovatelů a které patřily k jejich usedlosti čp. 7 ve V., na JZD L., a ponechal si ve svém vlastnictví všechny pozemky, zejména i stavební parcelu č. 62/1 v katastrálním území V., o níž se v ústavní stížnosti jedná. Stěžovatelé podle zákona č. 82/1968 Sb. sice již v sedmdesátých letech požádali o vrácení svého majetku jak u Ministerstva spravedlnosti v Praze, tak i u JZD L. Obě instituce na popud místních orgánů a ONV v J. však stěžovatelům majetek navrátit odmítly. Stěžovatelé svůj majetek dále vymáhat nemohli pro nebezpečí perzekucí, kdy jim bylo vyhrožováno tvrdým postihem, pokud budou dále o svůj majetek usilovat. Důraznost této pohrůžky byla zvyšována příslušností stěžovatelů ke skupině obyvatel republiky - vlastníků zemědělské půdy, kteří byli označováni za kulaky. Následně JZD N. S., jako právní nástupce JZD L., předmětné výše popsané stavby prodalo manželům K. a J. K., kupní smlouvou ze dne 17. 7. 1981 za kupní cenu Kčs 17 346,--. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15. 10. 1981 pod sp. zn. Reg. RI 595/81. Stěžovatelé podotýkají, že manželům K. stát jako vlastník pozemku, tedy stavební parcely č. 62/1 v katastrálním území V., ani příslušnou parcelu neprodal, ani jim nezřídil právo osobního užívání k této parcele. Zřejmě tak učinil proto, že koupené stavby nebylo možno kvalifikovat ani jako rodinný domek, ani jako rekreační chatu, a nemohli by mít na takové parcele trvalou stavbu. MNV L. se pokusil tento nedostatek nezákonně překlenout tím, že parcelu dal manželům K. do "dočasného" užívání za Kčs 239,-- ročně. Později, za dva roky po uzavření kupní smlouvy, toto dočasné užívání specifikoval tak, že je povoluje ke "zřízení zahrádky, zahradního domku apod.", ač musel vědět, že jde o obejití ustanovení tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku. Kromě uvedeného vznášejí stěžovatelé v ústavní stížnosti námitky proti odhadům a výpočtům znalců, pokud jde o předmětné stavby, o nichž soudy již v důkazním řízení rozhodly. Namítají dále, že se manželům K. dostalo neoprávněné výhody, když jim JZD prodalo nemovitosti, aniž měli právo mít na parcele č. 62/1 v katastrálním území V. trvalou stavbu, dále tím, že pro ocenění byla použita vyhláška č. 175/1939 Sb. z roku 1939, která už nevyjadřovala správnou hodnotu objektu a konečně tím, že objekt byl v zanedbaném stavu způsobeném provozovateli, tj. JZD, a tak způsobená škoda šla v odhadu k tíži obou stěžovatelů. Podáním ze dne 21. 3. 1998 stěžovatelé ústavní stížnost doplnili. Především v něm analyzují podmínky pro rozhodování soudu podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., poukazují znovu na nesprávný postup při výběru cenového předpisu a konkretizují další okolnosti vedoucí k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. Okresní soud v Jičíně svým rozsudkem ze dne 23. 2. 1996, čj. 5 C 113/92 - 169, zamítl včas podanou žalobu (16. 4. 1992) stěžovatelů. Konstatoval, že stěžovatelé předmětnou stavební parcelu č. 62 s domem čp. 7 podle pozemkové knihy, knihovní vložky č. 64 pro katastrální území V., obec N., nabyli dle notářského spisu ze dne 24. 4. 1947 každý jednou polovinou a v řízení jsou původními vlastníky ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Vklad byl proveden dne 7. 6. 1947. Rozsudkem Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp. zn. T 48/53T, byl J. B. odsouzen pro trestný čin sabotáže na dva a půl roku odnětí svobody, k peněžitému trestu, k trestu ztráty čestných práv občanských, k trestu propadnutí celého jmění, k doživotnímu zákazu pobytu na okrese M. H. a k trestu uveřejnění rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto, že se zabírá polovina usedlosti náležející paní A. B., zapsaná rovněž na knihovní vložce č. 64, jak výše uvedeno, s veškerým živým a mrtvým inventářem. Samostatný trestní rozsudek proti ní vydán nebyl. V důsledku uvedených skutečností bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v citované vložce Československému státu - Správě státního statku n. p. M. H. zápisem ze dne 14. 6. 1956. V roce 1970 sice Nejvyšší soud ČR předmětný rozsudek v celém rozsahu zrušil, avšak uložil krajskému prokurátorovi věc znovu projednat. Na základě toho byl obžalovaný J. B. opět uznán vinným pro pomoc k trestnému činu nesplnění závazku podle § 7 odst. 2 a § 136 trestního zákona z r. 1950, ale trest mu uložen nebyl; jeho odvolání však bylo zamítnuto. Jeho manželka požádala v roce 1972 Okresní soud v Jičíně o vydání poloviny jejich usedlosti čp. 7 Čsl. státem, ale řízení bylo pod tlakem zastaveno. Zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, sice obsahoval ustanovení o náhradách majetkové škody, ale účinnému uplatnění zřejmě bránilo ustanovení § 27 odst. 2 tohoto zákona, že náhrada se poskytuje jen tehdy, byl-li obviněný zcela zproštěn obžaloby. Navíc věci nemovité, které nemohly být v osobním vlastnictví nebo v osobním užívání, nemusely být vráceny, ani za ně nemusela být poskytnuta náhrada. Okresní soud dále konstatoval, že dne 17. 7. 1981 byly předmětné nemovitosti převedeny kupní smlouvou na K. K. st. a jeho manželku J. z JZD S., právního nástupce JZD L. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15. 10. 1981 a převod vlastnictví byl proveden za cenu Kč 17 346,--. Smlouvou mezi MNV L. a K. K. ze dne 27. 5. 1983 byla jmenovanému přenechána do dočasného užívání pozemková parcela č. 62/1 o výměře 1195 m2 v katastrálním území V. Pokud jde o další skutkové okolnosti, okresní soud vzal na vědomí, že K. zakoupené nemovitosti užívali a postupně je zrekonstruovali tak, aby byly použitelné k rekreačním účelům. Dospěl k závěru, že při uzavírání kupní smlouvy, ani při jednáních, která předcházela, nebyla zmiňována minulost nemovitostí. Vyhodnotil i dědické řízení v souvislosti s úmrtím K. K. staršího a vzal na vědomí výsledek dědického řízení, tj. dohodu, podle které, mimo jiné, zdědili K. K. a J. K. a J. V., roz. K., předmětné hospodářské budovy na stavební parcele č. 62/1 v katastrálním území V. u S., přičemž J. K. bylo zřízeno věcné břemeno užívání těchto staveb bezplatně do její smrti. Okresní soud projednal rovněž námitky stěžovatelů, že K. byli neoprávněně zvýhodněni nízkou kupní cenou staveb i tím, že s nimi byla uzavřena smlouva o dočasném užívání pozemku údajně v rozporu s právními předpisy. K. naopak namítali, že předmětné nemovitosti stavebně upravili tak, že ztratily svůj původní stavebně-technický charakter, takže již nesouvisí s předmětem zemědělské činnosti. Po slyšení znalců a svědků dospěl soud k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by k uzavření kupní smlouvy došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani že by byly získány za cenu nižší než cenu odpovídající platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, tj. že by byly splněny podmínky § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Soud neuznal ani námitku K., že došlo k zásadní přestavbě objektů, při které ztratily svůj původní stavebně-technický charakter. Okresní soud tedy neshledal, že by byly splněny podmínky stavené zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě, zejména podle § 6 odst. 1 písm. a) (propadnutí majetku v trestním řízení), protože podle jeho názoru rehabilitační rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně, ze dne 13. 3. 1991, sp. zn. RT 764/90, žádné výroky o propadnutí majetku nerušilo, neboť výroky připravující stěžovatele o jejich vlastnické právo nebyly zrušeny podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb., ale mimořádným opravným prostředkem podle trestního řádu již dne 18. 2. 1970. Neshledal to ani, pokud jde o podmínky § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože nezbytné náležitosti nebyly splněny. Soud však poukázal na vývoj judikatury v obdobných otázkách, zejména na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, který naznačuje cesty k odstraňování křivd. Krajský soud v Hradci Králové uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyslovil souhlas se zamítavým stanoviskem okresního soudu, že nelze nároku stěžovatelů vyhovět podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, ale uvedl, že existuje nepochybně nárok stěžovatelů podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) citovaného zákona, protože stát skutečně nemovitosti převzal - držel - bez právního důvodu, když původní trestní rozsudky byly jako nezákonné zrušeny. Jako rozhodující proto považoval splnění podmínek podle § 8 odst. 1 citovaného zákona, jak jsou uvedeny výše a konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by skutečně byly splněny. Proto došlo k potvrzení napadeného rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud ČR proti tomuto rozsudku krajského soudu podané dovolání neshledal přípustným a odmítl jej svým usnesením ze dne 29. 10. 1997, čj. 2 Cdon 54/97 - 237. Stěžovatelé proti tomu nevznesli námitky ani obsahové ani formální. Ústavní soud si vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření k ústavní stížnosti od ostatních účastníků a vedlejších účastníků. Krajský soud v Hradci Králové odkázal v této věci na obsah spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5 C 113/92. Podle jeho názoru je rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s platným právním řádem i s Listinou základních práv a svobod a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Jičíně své vyjádření nepředložil. Z vedlejších účastníků reagoval na výzvu Ústavního soudu J. K. přípisem ze dne 4. 5. 1998, v němž navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a aby bylo přihlédnuto k právním názorům všech soudů, které v této věci již v letech 1992 - 1996 rozhodovaly. Ústavní soud posoudil předložený návrh ústavní stížnosti a stanoviska obou soudů, seznámil se se soudními spisy i s vyjádřením ostatních účastníků, resp. vedlejších účastníků, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Obecné soudy ve svých rozhodnutích jakoby nevzaly na vědomí, že jde o případ restituční, že každý restituční zákon je lex specialis, který vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci i k osobám oprávněným, aby byl splněn účel a smysl tohoto zákona, tj. zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Obecné soudy sice postupovaly v tomto případě podle zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který je jedním z restitučních a rehabilitačních předpisů. Aplikovaly jej však v průběhu řízení, jakoby šlo o běžný vlastnický spor mezi dvěma občany a opomenuly, že jde o nápravu (i když částečnou) křivd, vzniklých ve výše zmíněném údobí čtyřiceti let. Již ze spisu samého musely zjistit, že stěžovatelé byli od roku 1947 majiteli selské usedlosti čp. 7 v katastrálním území V., tedy celého a uzavřeného objektu, že stěžovatel byl v roce 1953 odsouzen pro nepovolenou porážku za sabotáž ke dvěma a půl letům nepodmíněného trestu odnětí svobody a mimo jiné k propadnutí celého jmění a jeho manželce byl rovněž odebrán majetek, aniž by byla trestně postižena, a že byli z obce vystěhováni i s rodinou. Šlo zřejmě o tak nápadnou křivdu, že stěžovatel byl rehabilitován původním režimem již v roce 1970, ovšem jen částečně trestně a vůbec ne majetkově. Okresní soud si však z průběhu událostí, které se udály v kritickém období, učinil svůj závěr a v rozsudku uvedl výslovně: "Výroky, připravující stěžovatele o jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem totiž nebyly zrušeny ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak stalo se tak mimořádným opravným prostředkem podle trestního řádu již dne 18. 2. 1970. Je pravda, jak je zmíněno na jiném místě tohoto odůvodnění, že i rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 3. 1991. sp. zn. RT 764/90, kterým bylo rozhodnuto o soudní rehabilitaci prvního žalovaného, uvádí nesprávně, že zrušuje i odsuzující rozsudek Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, ovšem je jasné, že ani toto usnesení nemohlo zrušit rozsudek již dávno, v roce 1970 zrušený, a nemohlo tedy ani zrušit již předtím zrušené výroky týkající se propadnutí a zabrání předmětného majetku. Pozdějším rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn. 1 T 86/71, byl první žalobce sice uznán vinným žalovaným skutkem, avšak žádný trest, tedy ani trest týkající se jeho majetku, ani ochranné opatření, tj. zabrání věci, prvnímu žalobci ani druhé žalobkyni uloženy nebyly. Rehabilitační rozhodnutí sp. zn. RT 764/90 tak žádné výroky o propadnutí majetku ani zabrání věci nerušilo a nelze tak učinit závěr, že nemovitosti žalobců přešly na stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a nelze proto ani žalobě žalobců vyhovět." Potud tedy odůvodnění rozsudku okresního soudu. Tento závěr Okresního soudu v Jičíně, který akceptoval i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, se spokojil s konstatováním, že nemohlo být postupováno podle zákona č. 119/1990 Sb., když předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1970 zrušilo původní trestní rozsudek Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, sp. zn. T 48/53, v celém rozsahu, tj. včetně propadnutí a zabrání majetku. Nejvyšší soud ČR však současně, jak už bylo uvedeno, uložil krajskému prokurátorovi věc znovu projednat, což se také stalo a stěžovatel byl shledán vinným podle rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn. 1 T 86/71, i když trest mu nebyl uložen. Rehabilitační rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3. 1991, sp. zn. RT 764/90, byl tedy zcela na místě a nebylo nijak na závadu, že rekapituloval rozsudky, jimiž stěžovatelé byli postiženi, neboť právě naopak tím rozhodl a učinil nepochybným, že nejen pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945 a v zákoně specifikovaných, ale že i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují ve smyslu § 2 odst. 1 in fine zákona č. 119/1990 Sb. k datu, kdy byla vydána. Toto postavení stěžovatelům předchozí zrušovací klauzule neposkytovaly. Stěžovatelé se stali fakticky teprve v souvislosti s tím oprávněnými vlastníky konfiskovaného, zabaveného či propadlého majetku. Oba soudy pominuly tuto skutečnost pro soudní rehabilitaci tak závažnou, vyšly z názoru zcela opačného a tím neposkytly stěžovatelům ochranu jejich právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen zrušit odsuzující soudní rozhodnutí v souvislosti s přezkoumáním případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, ale i odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci, přiměřené odškodnění a pokud možno i návrat do jejich domovů. Z uvedených důvodů bylo nutno rozhodnutí obou obecných soudů podle návrhu ústavní stížnosti zrušit. Bude proto nyní na obecných soudech, aby zhodnotily postavení původních vlastníků, přihlédly ke skutečnosti, že jim byl již vydán pozemek č. 62/1 v katastrálním území V. (rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jičíně ze dne 12. 1. 1994, čj. PÚ/1625/92/Ko), na němž stojí nemovitosti - budovy, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zhodnotily postavení oprávněných a povinných osob v této restituční kauze a znovu rozhodly ve věci samé. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, jak o něm byla řeč výše, je nepochybně ustanovením svým charakterem zcela speciálním, když vrací nabyté vlastnictví k majetku, který v průběhu doby přešel na stát a je, nebo má být v současné době restituován, do doby, kdy byli stěžovatelé připraveni o své právo, tedy ex tunc. To samo ovšem neznamená, že lze na takové ustanovení pohlížet jakoby neexistovalo. Právě opak je pravdou, tj. že je třeba sladit výklad tohoto ustanovení s ustanoveními restitučních zákonů, v tomto případě se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, i když může přinést závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do vlastnických práv fyzických osob, které je nabyly od státu nebo jiné právnické osoby a původní vlastník se stal oprávněnou osobou ve smyslu restitučního zákona. I když bude zřejmě nutné posuzovat individuálně každý případ, je současně třeba brát v úvahu, že musí být zvlášť přihlédnuto k případům, kde došlo k politickým perzekucím, trestním represím či vystěhováním osob, jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě. O nerovnoprávném postavení stěžovatelů svědčí např. vyjádření bývalého JZD L. k otázce jejich přestěhování do V., či stanovisko vesnické organizace KSČ uvádějící, že z politických důvodů není žádoucí, aby se stěžovatelé vrátili zpět do vesnice. Stejně tak je třeba přihlédnout k tomu, že určité typy perzekucí byly obecně známé, jak pokud jde o jejich provádění, tak o jejich důsledky, ať již jde o kulaky nebo tzv. "bývalé lidi" apod., kde nabyvatelé jejich majetku nemohli nevědět, jaký majetek získávají a mohli si charakter takového majetku spolehlivě ověřit, ledaže s takovým charakterem již předem souhlasili. Ústavní soud tedy, jak již o tom byla zmínka, dospěl k závěru, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a že právě intenzita tohoto porušení dostačuje k tomu, aby napadená rozhodnutí obou obecných soudů byla zrušena. Z toho důvodu se nezabýval dalšími případy či důvody, které uplatnili stěžovatelé jako porušení svých ústavních a základních práv, protože nedostatek poskytnutí ochrany právům považoval v této věci za rozhodující. Ústavní soud si je vědom, že rozhodování o restitučních nárocích oprávněných osob musí probíhat vždy spolu s důsledným hodnocením politické perzekuce těchto osob či postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody s cílem, aby tato práva byla co nejvíce šetřena a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena. Ústavní soud kromě toho shledal, že aplikací nesprávné právní normy na posouzení rozporu s cenovými předpisy a nezohledněním dalších důkazů dokládajících protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, bez právního důvodu založily obecné soudy nerovnost účastníků soudního řízení a tím porušily princip rovnosti v právech chráněný čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Neadekvátnost peněžitého plnění poskytnutého nabyvatelem může být založena v ekonomicko-politickém pojetí vlastnictví, které odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a vedlo k diskriminaci soukromých vlastníků (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95). V závěru shledal Ústavní soud, že se jedná o restituci, kterou se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle příslušného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. června 1998